| Íránský císařský stát کشور شاهنشاهی ایران Keshvar-e Shāhanshāhi-ye Irān
| |||||||
| Hymna سلامتی دولت علیهٔ ایران Salāmati-ye Dolat-e 'Aliyye-ye Irān (1925–1933) | |||||||
| Hymna سرود شاهنشاهی ایران Sorud-e Šâhanšâhi-ye Irân (1933–1979)[1] | |||||||
| Motto مرا داد فرمود و خود داور است „Marâ dâd farmoudo xod dâvar ast“[2] | |||||||
Geografie
| |||||||
1 648 195 km² (rok1979) | |||||||
Nejvyšší bod | |||||||
| Obyvatelstvo | |||||||
37 252 629 (rok1979) | |||||||
| Státní útvar | |||||||
šáh | |||||||
Vznik | |||||||
Zánik | |||||||
| Státní útvary a území | |||||||
| |||||||
Íránský císařský stát (persky کشور شاهنشاهی ایران,Keshvar-e Shāhanshāhi-ye Irān),[1] téžPerský císařský stát,[pozn. 1] byl oficiální název íránského státu během vládydynastie Pahlaví.
Státní útvar vznikl v roce1925 a existoval až do roku1979, kdy byla dynastie běhemislámské revoluce svržena, monarchie zrušena a založena dnešníÍránská islámská republika. Dynastii Pahlaví založil v roce1925Rezá Šáh, bývalý brigádní generálPerské kozácké brigády. Jeho vláda trvala až do roku 1941, kdy byl v důsledkubritsko-sovětské invaze do Íránu, běhemdruhé světové války, donucenabdikovat. Nástupcem se stal jeho synMuhammad Rezá Pahlaví, který byl zároveňposledním íránským šáhem.
Dynastie Pahlaví se dostala k moci poté, coAhmad Šáh Kadžár, poslední vládce zdynastie Kádžárovců, nebyl schopen zastavit zásahy do íránské suverenity ze stranySpojeného království aSovětského svazu; jeho pozice byla extrémně oslabena vojenským převratem a během svého pobytu veFrancii byl parlamentem formálně odstaven od moci. ÍránskýMajlis, který se dne 12. prosince 1925 sešel jako ústavodárné shromáždění, sesadil mladého Ahmada Šáha Kadžára a novým šáhem císařského státu Persie prohlásil Rezu Šáha. Ten v roce 1935 požádal zahraniční delegáty, aby při oslovování země ve formální korespondenci začali používat označení Írán místo exonyma Persie.
Po íránském státním převratu v roce1953, který podpořilySpojené království aSpojené státy, se vláda Muhammada Rezy Pahlavího stalaautokratičtější a běhemstudené války se pevně spojila sezápadním blokem. V souladu s touto změnou orientace íránské zahraniční politiky se země stala spojencemSpojených států, aby mohla působit jako hráz proti sovětskému ideologickému expanzionismu, což šáhovi poskytlo politický kapitál k uskutečnění do té doby nevídaného socioekonomického programu, který měl prostřednictvím bílé revoluce změnit všechny aspekty íránského života. Země následně zaznamenala pokrok ve všech oblastech, včetněgramotnosti,zdravotnictví aživotní úrovně. Od roku1978 čelil šáh rostoucí nespokojenosti veřejnosti, která vyvrcholila v plnohodnotné lidové revoluční hnutí vedené náboženským duchovnímRúholláhem Chomejním. V lednu1979 odešel Muhammed Rezá Pahlaví se svou rodinou doexilu, což odstartovalo řadu událostí, které 11. února1979 vedly k zániku monarchie a založení islámské republiky dne 31. března1979. V roce1980, kdy Muhammed Rezá Pahlaví zemřel, se hlavou dynastie v exilu stal jeho synKýros Rezá Pahlaví.[4]
V roce1925 svrhl Rezá Chán, bývalý brigádní generál perské kozácké brigády, posledního vládce z dynastie Kádžárovců. Prohlásil se králem (šáhem) a přijal dynastické jméno Pahlaví, které připomínástředoperský jazyksasánovské říše.[5] (Příjmení Pahlaví si pro sebe zvolil v listopadu 1919.[6]) V polovině 30. let jeho silná světská vláda vyvolala nespokojenost některých skupin, zejména duchovenstva, které se stavělo proti reformám; střední a vyšší třída však zaujala k činům šáha kladný postoj. V roce 1935 vydaldekret, v němž žádal zahraniční delegáty, aby ve formální korespondenci používali termín Írán; „Persie“ je termín používaný lidmi ze Západu pro zemi, která se persky nazývá „Írán“. Jeho nástupceMuhammad Rezá Pahlaví v roce 1959 oznámil, že oba názvy, Persie i Írán, jsou přípustné a mohou být používány zaměnitelně.
Rezá Šáh se snažil vyhnout angažmá ve Velké Británii a Sovětském svazu. Ačkoli mnoho jeho rozvojových projektů vyžadovalo zahraniční technické znalosti, vyhýbal se zadávání zakázek britským a sovětským společnostem kvůli nespokojenosti mezi Persií, Spojeným královstvím a Sověty z dob dynastie Kádžárovců. Přestože Spojené království kontrolovalo prostřednictvím svého vlastnictvíAnglo-Iranian Oil Company veškeré íránské ropné zdroje, Rezá Šáh dával přednost technické pomoci z Německa, Francie, Itálie a dalších evropských zemí. Po roce 1939 se tento krok stal problematickým, poněvadž Německo a Velká Británie se vedruhé světové válce staly nepřáteli. Rezá Šáh prohlásil Írán zaneutrální zemi, ale Británie trvala na tom, že němečtí inženýři a technici v Íránu jsou špioni, kteří mají za úkolsabotovat britská ropná zařízení na jihozápadě země. Británie požadovala vyhoštění všech německých občanů z Íránu, ale šáh to odmítl učinit s prohlášením, že by to negativně ovlivnilo jeho rozvojové projekty.
V prvních letech druhé světové války země setrvávala v neutralitě. V dubnu 1941 válka dosáhla íránských hranic – premiérRašíd Alí s pomocí Německa a Itálie provedl irácký státní převrat, který v květnu vyvolalanglo-iráckou válku. Německo a Itálie poslaly proasadovským silám v Iráku rychlou vojenskou pomoc ze Sýrie, ale Britové a jejich spojenci v období od května do července porazili proasadovské síly v Iráku a později i vSýrii a Libanonu.
V červnu 1941 porušilonacistické Německopakt Ribbentrop–Molotov anapadlo Sovětský svaz, severního souseda Íránu. Sověti se rychle spojili sespojeneckými zeměmi. V červenci a srpnu 1941 Britové opakovaně požadovali, aby íránská vláda vyhnala všechny Němce. Šáh odmítl, a tak 25. srpna 1941 zahájili Britové a Sovětipřekvapivou invazi a šáhová vláda se po necelém týdnu bojů vzdala.[7] Strategickým cílem bylo zajistit zásobovací linii do SSSR (později pojmenovanou Perský koridor), zajistit ropná pole a rafinerii Abadan (jejímž vlastníkem byla Anglo-Iranian Oil Company) a omezit německý vliv v Íránu. Následující invaze přinutila Rezu Šáha k abdikaci (učinil tak dne 16. září 1941) a na jeho místo nastoupil jeho 21letý synMuhammad Rezá Pahlaví.[8][9][10]
Pozbytek druhé světové války sloužil Írán jako hlavní síť probritskou a americkou pomoc Sovětskému svazu a jako cesta, kudy před postupemOsy uprchlo více než 120 tisícPoláků a polských ozbrojených sil.[11] NaTeheránské konferenci v roce 1943 vydala spojenecká „velká trojka“ –Josif Stalin,Franklin D. Roosevelt aWinston Churchill – Teheránskou deklaraci, která měla zaručit poválečnou nezávislost a vymezení hranic Íránu.
Dne 13. září 1943 spojenci ujistili lid, že všechna zahraniční vojska zemi opustí do 2. března 1946.[12] V té době již byla íránská komunistická stranaTúde s parlamentním zastoupením stále militantnější a vlivná zejména na severu země, což podpořilo akce ze strany vlády, včetně pokusů íránských ozbrojených sil o obnovení pořádku v severních provinciích. Zatímco ústředí strany vTeheránu bylo obsazeno a pobočka vIsfahánu rozdrcena, sovětská vojska přítomná v severních částech země zabránila íránským silám v postupu. Do listopadu 1945 se takÁzerbájdžán stal autonomním státem s podporou Túdehu.[12][13] Tato prosovětská nominální vláda padla do listopadu 1946, neboť Spojené státy podpořily Írán ve zpětném zisku autonomních oblastí.
Na konci války setrvávala sovětská vojska v Íránu a vytvořila zde dva loutkové státy na severozápadě, a to Ázerbájdžánskou lidovou vládu aMahábádskou republiku, cž vedlo k vypuknutííránské krize v roce 1946, jední z prvních konfrontacístudené války, která skončila poté, co byly SSSR přislíbeny ropné koncese a sovětská vojska se v květnu 1946 stáhla. Oba loutkové státy byly svrženy a ropné koncese zrušeny.[14][15]
Muhammad Rezá Pahlaví dne 16. září 1941 nahradil na trůnu svého otce. Chtěl pokračovat v reformní politice, ale brzy se mezi ním a starším profesionálním politikem, nacionalistickýmMuhammadem Mosaddekem, rozpoutal boj o trůn.
V roce 1951 jmenovalMajlis (íránský parlament) poměrem hlasů 79:12 novým premiérem právě Muhammada Mossaddeka, který krátce nato znárodnil ropný průmysl vlastněný Brity (vizAbadánská krize). Proti Mosaddekovi se postavil šáh, který se obával, že následné ropné embargo uvalené Západem způsobí Íránu hospodářský krach. Rozhodl se z Íránu uprchnout. V srpnu 1953 Spojené království a Spojené státy provedly proti Mosaddekovi státní převrat a šáh dosazen zpět. Mosaddek byl následně zatčen prošáhovskými armádními jednotkami.
Po Mosaddekově svržení se země geopoliticky přimkla ke Spojeným státům. Během prezidentského obdobíJohna F. Kennedyho považovaly Spojené státy Írán za důležitého spojence v regionu, protože jej vnímaly jako vzácný zdroj stability na Blízkém východě.[16]
Byly realizovány rozsáhlé plány na vybudování íránské infrastruktury, začala vzkvétat nová střední třída a během necelých dvou desetiletí se Írán stal nespornou hlavní ekonomickou a vojenskou mocností Blízkého východu.[zdroj?]
Od 12. do 16. října 1971 probíhalyslavnosti k výročí 2 500 let od založení Perské říše, které připomínaly založeníAchaimenovské říšeKýrem Velikým.
Šáhova vláda potlačovala odpor s pomocí íránské tajné bezpečnostní a zpravodajské policieSAVAK. Mezi odpůrce patřili především levicoví aktivisté a islamisté.
V polovině 70. let šáh zahájil řadu ještě ambicióznějších a odvážnějších plánů pokroku své země a pochod k „bílé revoluci“. Jeho sociálně-ekonomické pokroky však stále více dráždily duchovenstvo. Islámští vůdci, zejména pak exilový duchovníájatolláhRúholláh Chomejní, tuto nespokojenost dokázali soustředit pomocí ideologie spjaté s islámskými principy, která volala po svržení šáha a návratu k islámským tradicím, tzv.islámskou revoluci. Šáhův režim se po rozsáhlých povstáních v letech 1978–1979 zhroutil. Islámská revoluce rozpustila SAVAK a nahradila jej složkouSAVAMA. Podle amerických zdrojů a íránských exilových zdrojů v USA a v Paříži tuto složku po revoluci řídil generálHusejn Fardúst, který byl za vlády Muhammada Rezy Páhlavího zástupcem velitele SAVAK a přítelem svrženého monarchy.
Šáh odešel do exilu, léčil se v Egyptě, Mexiku, Spojených státech a Panamě a nakonec se s rodinou usadil v Egyptě jako hostAnvar as-Sádáta. Po jeho smrti se stal hlavou dynastie jeho synKýros Rezá Pahlaví, který byl 26. října 1967 formálně uveden do úřadu korunního prince.[17] Společně se svou manželkou žije ve Spojených státech ve městěPotomac ve státěMaryland se třemi dcerami.[18]
Od roku 2013 vede v Paříži Íránskou národní radu, která slouží jako exilová vláda pro znovuzískání bývalého trůnu po případném svržení současné vlády Islámské republiky.[4] V únoru 2019 však Pahlaví zahájil iniciativu nazvanou Íránský projekt Fénix. Ta má podle National Interest „sblížit různé opoziční kmeny ke společné vizi postduchovního Íránu“.[19]
Politický systém císařského státu byl založen naparlamentníkonstituční monarchii, v níž byl šáh hlavou státu a premiér předsedou vlády.
Národní poradní shromáždění byl jednokomorový parlament. V roce 1949 byl zřízen Senát jako horní komora parlamentu a poradní shromáždění se stalo dolní komorou.
Během panovánídynastie Kádžárovců nebyl perský charakter státu příliš zřetelný. Přestože západní obyvatelé zemi označovali jako Persii a dominantním jazykem na dvoře i ve státní správě bylaperština,dichotomie mezi čistě perským aturkickým prvkem zůstávala zřejmá až do roku 1925.Dynastie Pahlaví se zasloužila onacionalizaci v souladu s perskou kulturou a jazykem, které bylo mimo jiné dosaženo úředním zákazem používání menšinových jazyků (jako jeázerbájdžánština) a úspěšným potlačením separatistických hnutí.Rezá Šáh Pahlaví se zasloužil o sjednocení pod silnou centrální vládou. Užívání menšinových jazyků ve školách a novinách nebylotolerováno. Následný režim (Íránská islámská republika) zaujal ve vztahu k používání etnických menšin a jejich jazyků vstřícnější přístup, nicméně problémy týkající seÁzerů, největší íránské etnické menšiny, přetrvávají a představují značnou výzvu pro jednotu a územní celistvost.[20]
Vládci císařského státu,Rezá Šáh Pahlaví a jeho synMuhammad Rezá Pahlaví, používali k potlačení politickéhodisentu tajnou policii,mučení apopravy. Dynastie Pahlaví bývá někdy označována jako „císařská diktatura“ či „vláda jednoho muže“.[zdroj?] Podle jedné báje se mučení a týrání vězňů občas měnilo.[zdroj?] Kromě toho se země v letech 1941–1953 těšila krátkému intermezzu demokracie.[zdroj?]
Manouchehr Ganji vedl protikorupční studijní skupinu, která během 13 let předložila nejméně 30 oznámení s podrobnostmi o korupci mezi vysoce postavenými úředníky a královským dvorem, ale šáh tyto zprávy označil za „falešné zvěsti a výmysly“. PodleParvíze Sabetiho, vysoce postaveného úředníkaSAVAK, byla nařčení z korupce jedním z faktorů úspěšné opozice.[21]
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuPahlavi Iran na anglické Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématuÍránské císařství na Wikimedia Commons
TémaImperial State of Iranve Wikicitátech (anglicky)
.svg)
.svg)
.svg)