Poté, co v roce1243 v bitvě u Köse DağMongolové porazili seldžucké Turky a jejichgruzínské atrapezuntské spojence, seRúmský sultanát stal vazalem mongolských chánů a později se stal přímým územím mongolského ílchanátu.
Hülegü, Čingischánův vnuk a zakladatel ílchanátuHülegü a jeho křesťanská královna Dokuz Chatun
Zakladatel ílchanátu byl chánHülegü, jeden z vnuků samotnéhoČingischána a bratr chána Möngkeho. V roce 1255 nebo 1256 převzal Hülegü oblasti Persie od místního mongolského velitele Bajdžua, který byl pověřen úkolem podrobit si země „až na hranice Egypta“. Obsazenívýchodní Anatolie Mongoly donutila proto Turkmeny, aby migrovali před pronikajícími mongolskými kmeny dále na západ.
Hülegü se zMalé Asie vrátil do srdce Persie, kde založil svou říši a svou vládnoucí dynastii. Jeho následné tažení bylo namířeno protimamlúckému sultanátu v Egyptě. Nicméně postup jeho vojsk, kterým velel vojevůdce Ketbugha, byl roku 1260 v Palestině, vbitvě u Ajn Džalúd, mamlúky zastaven.
Vlajka ílchanátu dle mapy Angelina Dulcerta (1339) aKatalánského atlasu (1375)Mongolové vítězí nad mamlúky v bitvě u Homsu,1229
Termín „ílchanát“ znamenápodřízený chánovi, což by znamenalo, že ílchán byl zpočátku podřízen Möngkemu, coby Velkému chánovi a nejvyššímu vladaříMongolské říše. Panovníci z Hülegüho rodu vládli ílchanátu dalších osmdesát let, počínaje jako aministé,buddhisté a nakonec konvertovali kislámu. Velkého vlivu však mezi Mongoly měli křesťanštínestoriáni, avšakchristianizovat se Mongolové jako národ nikdy nenechali (navzdory snahám řeckých, arménských i evropských misionářů). Avšak i po přestupu na islám zůstali Mongolové nepřáteli egyptských mamlúků, kteří úspěšně odráželi jak mongolské, tak i křižácké invaze přicházející zJeruzalémského království v Palestině. Perští ílchánové nicméně nebyli schopni na mamlúcích dobýt významných územních zisků a nakonec byli donuceni vzdát se svých plánů na dobytí oblastiSýrie. Kvůli válečnému stavu sModrou hordou (což bylo východní část chanátuZlatá horda, západní část se nazývalaBílá horda) chánaBatúa, perští Mongolové preventivně začali ohrožovat Kavkaz a Transoxiánsko a dále území směrem na západ. Dokonce ještě za Hülegüho vlády byl Perský ílchanát zaměstnán v otevřené válce na Kavkaze s Mongoly z ruských stepí.
Ve13. a14. století bylo mezi západoevropskými královskými dvory a mongolskou říší (především však pak Perským ílchanátem) učiněno mnoho pokusů o vyjednání spojenectví Mongolů a křižáků v Palestině. Jednání s Mongoly začala přibližně v doběsedmé křížové výpravy, kdy Mongolové začali pronikat na muslimská území z východu. Spojenectví ílchanátu a palestinskýchFranků proti muslimům (v té době pak předevšímmamlúkům) bylo jen povrchní a krátce úspěšné v efektivní spolupráci proti společnému nepříteli.
V ílchanátu došlo k podobné situaci, která nastala vkřižáckých státech, a to, že Mongolové byli sice vládnoucí, leč minoritní vrstvou společnosti, oproti muslimské majoritě. Nicméně ílchánGazan krátce předtím než svrhl ílchánaBajdua, konvertoval kislámu a otevřeně islám podporoval, čímž se snažil svou vládu více přiblížit nemongolské většině obyvatelstva, která vyznávala islám.Křesťané ažidé ztratili své rovnoprávně postavení vůčimuslimům a byla vůči nim znovu zavedena tzv. „daň z hlavy“. Buddhisté byli postaveni před volbu: buď přestup na islám, nebo odchod z Persie.[2] Vůči cizím náboženstvím však nařízení o konverzi nemělo žádný efekt. Sám ílchán Gazan poté stejně bojoval proti mamlúkům v Sýrii. Tento proislámský kurs z větší části pokračoval i za Gazanova bratra a nástupceÖldžejtüho navzdory návrhům preferovat spíšešíitský islám před sunnitským.
Poté, co roku 1335 zemřel ílchánAbú Saíd se Perský ílchanát dostal do značného úpadku a rozpadl se na několik, vzájemně znepřátelených nástupnických států, z nichž nejvýznamnější byl sultanát dynastieDžalájirovců. Poslední neznámý uchazeč o trůn ílchána byl roku 1335 zavražděn. Turkický dobyvatelTamerlán později vyvrátil stát Džalájirovců a zdánlivě obnovil starý chanát.
.svg)
