Movatterモバイル変換

Památník vítězství na Moravskémnáměstí v Brně

OD HRONU KVLTAVĚ

Podíl 2. ukrajinského frontu Rudéarmády na osvobození Československa

 Co předcházelo frontovým bojům?

Prof. PhDr. VojtěchŽampach, CSc.

               Vpolovině roku 1944 byly přelety anglo-amerických bombardovacích svazů z DolníhoRakouska přes Moravu do Slezska běžnou podívanou. Nebylo snad dne, aby kolemdesáté hodiny dopolední nevyhlásily sirény, rozhlas i světelné signálynebezpečí náletu, neboli stav ohroženi a zanedlouho poté přímý nálet. Češti lidése stříbrolesklých letadel na obloze neobávali, jsou to přece spojenecké strojea v duchu je provázeli přáním - "jen ať těm náckům ve Slezsku pořádnězatopí". S pochopením i zvláštním rozechvěním naslouchali ohlasům detonacíkdesi u Vídně a Vídeňského Nového Města a za soumraků sledovali odleskyponáletových požárů. Do myslí všech se současně vkrádaly neodbytně úvahy o tom,jaké to bude až přijde na řadu Brněnsko? Tato chvíle nastala 25. srpna 1944.Tehdy 504. americká bombardovací peruť pod velením kapitána Kirsche napadlapobočku brněnské Zbrojovky v Kuřimi a svrhla na závod 292 bomb. Útok bylúspěšný, 64% bomb dopadlo do okruhu 500 metrů od středu továrny a prakticky jivyřadily úplně z provozu. Obdiv bojového úspěchu ovšem provázel smutek nadprvními oběťmi leteckých náletů na české území. Současně byl napaden důležitýzávod Klockner-Werke v Líšni u Brna a svůj podíl sklidila i přilehlá brněnskápředměstí.

Ještě hlavami domácíchpozorovatelů neprošla všechna pro i proti bombardování České Moravy, kdyžstředoškolští studenti začali se zlou předtuchou otvírat poštovní obálky od pracovníchúřadů. Přikazovalo se jim namísto do školy nastoupit od 1. září 1944 do válečnědůležitého průmyslu. Jejich školy se přeměňovaly na kasárny, lazarety avšelijaké komandatury... Vznikla nová praxe i pojem: středoškolský totálajnzac.Podle příkazů nastupovali studenti do brněnské Zbrojovky, První brněnskéstrojírny, Královopolské strojírny, chlapci od Tišnova do Diana-Werke, cožnebylo nic jiného než krycí název továrny na letadla Messerschmitt Bf 109,umístěné v tunelech na nedostavěné železniční trati Brno-Žďár n. S. Jednotnépracovní zařazení studentů bylo pomocný dělník (Hilfsarbeiter). Pracovnívybavení - pracovní obleky, boty, ochranné pomůcky, úrazové pojištění apod., -žádné. Určováni byli na nejhorší práce, které dobrovolně nikdo nechtělvykonávat. A jejich předáky byli vesměs brněnští Němci. Není divu, že je i tito"kluci" po válce doprovodili ven z Brna.

Válečné události dostávaly stálerychlejší a důraznější spád. Od počátku října stále častěji kroužila spojeneckábitevní letadla typu Mustang s oranžově nabarveným "nosem", nadželezničními objekty a zle proháněla železniční soupravy na tratích. Jejich bojodpovídal názorům spojeneckých štábů: není-li možné zničit zbrojní výrobu vpodzemních továrnách, jeskyních a tunelech, je třeba zamezit přepravě jejichvýrobků na frontu. Letci útočili především na kotle parních lokomotiv a protojim začali lidé říkat "kotláři". Bohužel, nejčastějšími oběťmi těchtoútoků byli strojvůdci, topiči a železničáři ve služebních vozech zalokomotivou. Největší bombardovací nálet na železniční spoje provedlyangloamerické bombardovací svazy 20. listopadu 1944. Na Brno svrhly 277 tunbomb. Brněnské nádraží bylo sice zasaženo, avšak největší část svéhosmrtonosného nákladu letci svrhli na střed města. Nádražní hodiny se zasekly načase 11.55 hod. Po náletu bylo sneseno 254 mrtvých a hospitalizováno 288 těžcezraněných. Zasaženo bylo 561 domů a na 94 místech došlo k požárům. Kromě Brnabyla bombardována Břeclav, Hodonín, Přerov, Zlín a další místa.

 Ačkoliv Brno bylo na leteckou válkupřipravováno už dlouho předtím, podzimní události roku 1944 zvýšily tempopřebudovávání města na válečnou pevnost. V městských parcích vznikalyvelkoobjemové vodní protipožární nádrže, na volných plochách se kopaly abetonovaly protiletecké úkryty. V podzemí 17 vybraných budov byly zřizoványzáchranné zdravotní stanice protiletecké obrany (Luftschutz). Pro nedostatekstavebního materiálu zůstala většina z nich v provizoriu. Při náletu 20.listopadu 1944 už úplně pracovala záchranná stanice pod budovou filozofickéfakulty na tehdejší Falkensteinerově ulici. Měla dobře vybavený operační sál,lůžkové oddělení a klimatizaci vedle obvyklých pomocných prostor a zařízení. Dokrajnosti vybičované válečné úsilí Německa potřebovalo pojednou také víceNěmců. K tomu účelu byla založena Německá pospolitost (Deutsche Gemeinschaft),do které byli verbováni i ti Němci, kteří nebyli členy některé oficiálníorganizace anebo neměli dostatečně průkazný rasový a árijský původ a dokoncepřicházeli vhod i Židé z nižších míšených kategorií! Administrativněustanovovaní Němci zaplňovali mezery po padlých na frontách a při bombardováníměst a továren. Vidina podílu na šafářských metodách okupantů vábila ikriminální živly a tzv. Brňáky, slizskou brněnskou spodinu, která měnilanárodnost podle momentálního prospěchu a která neuměla ani německy, ani česky akteré byl blízký brněnský "hantec".

Stranou pozornosti nezůstali aniinvalidé, muži neschopní vojenské služby a také ti, kteří už nevyhovovalivěkově. Pro ně vydal A. Hitler 18. října 1944 výnos o zřízeni Německé lidobrany(Deutsches Volkssturm), do něhož spadali muži od 16 do 60 let. V Brněmobilizace do volkssturmu začala 1. prosince 1944 a provázela ji výzva, aby setaké hlásili mladší 16 let a starší 60 let. Volksšturmáci byli převážně"vojáci na jedno použití", byli totiž jednostranně připravováni pouzejako střelci z protipancéřových pěstí. Při nasazení na frontě měl každý ve výzbrojijednu protipancéřovku, po jejímž použití byl tak či tak vyřazen. Pozornostineušla ani protektorátní děvčata. Dne 28. listopadu 1944 bylo vydáno nařízeni onasazeni dospívajících dívek do protiletecké obrany v rámci říšské pracovníslužby. Často bývaly přikazovány do služby na budovaných záchranných stanicích"luftšucu". Dalším, tentokrát zvlášť drsným způsobem byli nahnánimuži, převážně mladí chlapci, na opevňovací práce v prostorech předpokládanýchfrontových bojů. Povolávací rozkazy "na zákopy" působily zdrcujícímzpůsobem. Znamenalo to nastoupit na těžkou práci v tuhé zimě, bez dostatečnéhooblečení a při hladových stravovacích dávkách. Pro zákopníky byly k ubytovánízabírány školy, místní kulturní zařízení, tělocvičny a podobné objekty. Spalina podlaze, o vytápění a hygieně nebylo řeči. Při tom to byl život na povelkolaborantů z Kuratoria pro výchovu mládeže a hlavní dozor náležel pochopůmkrajského vedoucího Hitlerovy nacistické strany (NSDAP) v Brně Ing. Karl Folty.

První etapa zákopových prací bylanařízena oběžníkem říšského protektora ze dne 8. prosince 1944. Povolaní mělipracovat "v blízkosti protektorátních hranic". Ve skutečnosti odjelido Rakouska. Všeobecné nařízení o pracovní mobilizaci mužů do 45 let nazákopové práce na Moravě vydal K. H. Frank 27. prosince. S jakou razancí byloFrankovo nařízení prováděno dosvědčuje skutečnost, že 20. ledna 1945 bylo už vprostoru Moravské brány soustředěno na 40.000 povolaných osob. Úkolem zákopníkůbylo vybudovat napříč Moravou tzv. moravskou závoru (MährischeSperrzone). Vycházela z rakouského území a opírala se o tři opevněná městaBrno, Olomouc a Ostravu. Ha jihu a na severu Moravy navazovala závora na pásmaželezobetonových pevnůstek z doby předmnichovské republiky. Mimoto na řeceMoravě mělo být zřízeno zvláštní obranné postavení (Marchstellung ...Břeclav-Hodonín-Uherský Brod-Kroměříž-Holešov) a další se předpokládalo navýchodních svazích českomoravské vrchoviny. Toto pásmo však zůstalo už jen vplánech.

Přes veškerou svou snahu pracovatco nejpomaleji a ničit co nejvíce nářadí, přehradili zákopníci předpokládanétankové přístupy k Brnu hlubokými protitankovými příkopy, na silnicíchzbudovali systém palisád a zátarasů, některé dokonce z rozměrných betonovýchbloků a nejrůznější palebná postavení. Zvláštní pozornost vzbuzovaly neobvykléokrouhlé okopy vyryté za mohutnými kmeny věkovitých lip podél hlavních silnic.Teprve při bojovém nájezdu sovětských tanků se ukázalo, že to byla stanovištěpro stojící střelce z pancéřových pěstí. Některé uzávěry přehradily dokonceměstské ulice (Komárov, Křenová a Husova ulice a další), z čehož lze dovodit,že vojenští plánovači předpokládali tuhý pouliční boj. Přestože opevňování Brnanebylo úplně dokončeno, způsobilo Rudé armádě četné komplikace projevující sepředevším v účinném zpomalování pohybu útočících vojsk a v nadměrném lokálnímmanévrování.

Přípravy na frontové boje měnilypodstatně podobu vesnického života. Současně s opevňováním přišly odvody konipro wehrmacht a proto se mnozí hospodáři uchylovali i s potahy mimo vesnice dolesů a strží. V některých obcích byly vyhlašovány konfiskace jízdních kol. Provlastní ochranu si lidé zpevňovali sklepy a hloubili úkryty mimo domy vzahradách, lesích a lomech. Do toho všeho se mísily transporty německýchevakuantů ze Slezska, Maďarska, Balkánu a jiných částí východní Evropy. Dne 26.listopadu 1944 projel od Břeclavi přes Židlochovice k Brnu a kdoví kam dálprvní transport asi 100 koňských povozů odněkud z Maďarska. Zřejmě byl na cestějiž delší dobu, koně se pohybovali jen s námahou a unaveným lidem byla na očíchpatrná apatie k vlastnímu osudu. Od tohoto dne až do 10. prosince projíždělystejnou trasou více či méně početné kolony koňských povozů. Vesměs působilyskličujícím dojmem.

Jiné transporty jely opačnýmsměrem, ze Slezska a jejich cílem, možná jen přechodným, bylo Rakousko. Možná,že jejich počty jsou dnes zakalkulovány do souhrnu vyhnanců z Československa alandsmanšafty politicky zneužívány. Jakými všemi způsoby přicházely na středníMoravu houfy Němců vyhnaných vlastními poháněči je těžké odhadnout. Proilustraci: k 6. březnu 1945 bylo na území oberlandrátu Jihlava evidováno 44.000utečenců z východu a 17. března přišlo dalších 17.000. Migrace byla značná,jedni přijížděli, jiní odcházeli. Kam? To netušili ani oni sami, Většina těchtosvedených štvanců skončila pravděpodobně v Rakousku. O mnoha dalšíchtransportech německých běženců nemáme potřebné informace, Snad poslední z těchnejvýznamnějších představovala evakuace německých kolonistů ze sídelního pásuod Vyškova, přes Rajhrad, Židlochovice až k Vranovicim. Původně měli býtzákladen pro germanizaci tohoto prostoru a vytvoření německého koridoru Moravouod severu k jihu. Dopadlo to ovšem jinak. Od roku 1942 sem ve třechkolonizačních vlnách dosadili na zabavené české zemědělské usedlosti Němce zjihovýchodní Evropy, Tak jak je tehdy násilně do českých obcí dosazovali, tak sobdobnou prušáckou řízností je 15. dubna 1945 vyhnali. S koňmi i povozypůvodních majitelů hospodářství a s movitými předměty "po Židech", odjížděliz Vyškovská přes Sokolnice, Rajhrad, Syrovice a Mělčany kamsi na západ, zatímcočeští rolnici se vraceli do vykradených a mnohdy zpustošených domů.

Za hradbou narůstajícíchstarostí, jak přežit závěr války, došlo v Brně k výrazné změně na nejvyššíchmístech policejního okupačního aparátu. S účinností od 15. prosince 1944 byl zfunkce šéfa gestapa odvolán dr. Ernst Renau a jeho služebna byla přeměněna naúřad Komandéra bezpečnostní policie (Befehlshaber der Sicherheitspolizei). Dojeho čela byl jmenován vrchní vládní a kriminální rada, SS-Obersturmbannführer Max Rausch(1898), donedávna vedoucí vládního okruhu kriminální policie v Katovicích,odkud byl vyhnán postupem Rudé armády. Do Brna nepřicházel jako nováček, znalje velice dobře už z let 1939-1941, kdy zde zastával funkci velitele německékriminální policie. Podstata provedené reorganizace spočívala ve sloučenígestapa s kriminální policií, prohloubení součinnosti mezi jednotlivýmisoučástmi bezpečnostní policie a operativnější koordinace mezi různýmizvláštními útvary vytvářenými pro vyhledávání a boj s nepřítelem na vnitřnífrontě. Od vytvoření nové policejní centrály představovalo gestapo jeho IV.odděleni. Do jeho čela byl dosazen SS-Sturmbannführer Hans Kraus (1893), donedávna šéf gestapa v Krakově.Oddělení V. - kriminální policie vedl kriminální ředitel Konrád Nussbaum a pakvládní a kriminální rada Geisler.

Komandér Max Rausch byl krutou abezohlednou osobou, právě takovou, jakou nacisté na přelomu roku 1944—1945 vBrně potřebovali. Velitel brněnské vojenské posádky generálporučík Poel po němžádal neodkladnou evakuaci všech vězňů mimo město. Obával se totiž, že byozbrojenou akcí mohlo dojít k jejich osvobození a přeměně v ohniskoprotiokupačního povstání. Vyšetřující soudce tzv. Lidového soudního dvora,který měl svou úřadovnu v budově zabavené právnické fakulty i představitelNěmeckého zemského soudu v Brně dali Rauschovi na srozuměnou, že nadále užnebudou od gestapa přejímat žádné soudní případy a připravují svou evakuaci.Venkovní pobočky požadovaly instrukce, jak mají nakládat s osobami ve svýchvěznicích. Otrlý Max Rausch je osobně poučil rázně: Každý zkušený policista siv takových situacích vždy ví rady. Vězeň se přece může pokusit o útěk! Tétorady vedoucí venkovních služeben bohatě využili. Podle svého názoru, že nynípři jednání s vězni musí jít všechny průtahy a ohledy stranou, dal Rausch vKounicových kolejích zřídit nové popraviště. Po střeleckém stavu a šibenicíchbylo v pořadí třetí formou likvidace nacistických odpůrců. Mezi kolejnímA-blokem a jídelnou dal navézt a rozprostřít vrstvu písku, na níž bylivytypovaní vězni vražděni střelou do týla. Kolik statečných partyzánů "napísečku", jak zjemněle ostatní vězni popraviště nazývali, zahynulo,nevíme. Poválečný odhad se ustálil na počtu asi 120 popravených.

Likvidace vězňů po malýchskupinách na písku nepřinesla žádaný efekt. Provést hromadný sonderbehandlung -zastřelení několika set protivníků najednou na nádvoří kolejí se gestapácineodvážili, ačkoliv o tom velice vážně uvažovali. Jednak se obávali reakcedomácího odboje na takový čin, jednak si nevěděli rady s tím, jak ukliditmrtvoly a zahladit stopy takového barbarského činu. Ne že by to bylo protijejich svědomí, ale obávali se poválečného mezinárodního ohlasu i toho, že byse důsledky mohly obrátit proti německé menšině. Z těchto důvodů dostalapřednost praxe přesouvání hromadných vražd do koncentračních táborů. Na 24.leden 1945 připravili gestapáci odsun 833 vězňů do koncentračního táboraFlossenbürg,kam transport dorazil 26. ledna. Současně s nimi opouštěl Brno i vyšetřujícírada dr. Weber i s rozpracovanými akty Lidového soudního dvora(Volksgerichtshof). Do transportu bylo zařazeno 708 Čechů a 125 příslušníkůjiných národností. Na aktech 200 z nich byla už předem uvedena zlověstnázkratka SB - tedy smrt bez jakýchkoliv průtahů. První popravy v táboře začalyjiž 6. února 1945. Další byly prováděny také v Norimberku a v různých pobočkáchtábora, kam byli vězni přemístěni. V likvidačním díle pokračovala tyfováepidemie a nakonec 20. dubna nastoupený pochod smrti. Flossenburg byl osvobozeno tři dny později. Kolik mužů toto martyrium přežilo, to ještě nikdonevypátral. Bylo jich poskrovnu.

Zanedlouho zaplnili Kounicovykoleje vězni odeslaní sem venkovními pobočkami a protipartizánskými komandy prozvláštní použití a historie s přeplněnou věznici se opakovala. V noci ze 6. na7. dubna 1945 vyvolali vězeňští dozorci z cel bezmála 200 mužů na transport. Ránok nim přidali asi 55 žen z věznice na Cejlu a společně je odeslali ve dvounákladních železničních vagónech přes Jihlavu do Mauthausenu. Transportnílistinu měl u sebe vedoucí transportu kriminální zaměstnanec gestapa JohannBaar z Přízřenic u Brna (1913). Samozřejmě si o převozu nic nepamatoval, avšakpři poválečném vyšetřování připustil, že přepravovaných mohlo být i 240 osob.To by odpovídalo tehdejší normě 120 stojících lidí na jeden vagón. Po příchodudo tábora byl z transportu vyňat pouze jeden Rakušan. Ostatní bez výjimky byli10. dubna 1945 zavražděni v plynové komoře. Poněvadž oběťmi byli vesměspartyzáni a jejich spolupracovníci, dostal transport spontánně ustanovený název- partyzánský. Tento zločin byl proveden v době, kdy Rudá armáda, jak budeuvedeno později, bojovala již na řece Moravě.

Další evakuaci vězňů z Kounicovýchkolejí po železnici z Brna přes Jihlavu znemožnili partyzáni tím, že 10. a 11.dubna zničili mosty u Beranova a Kralic. Poslední dva transporty vypravené 10.a 17. dubna musely proto jet po trase Brno-Česká Třebová-Praha a dál ve směruna Plzeň, čímž se stále víc dostávaly do bojového pásma 3. ukrajinského frontuRudé armády, který postupoval od Vídně vstříc svazkům 3. americké armády gen.George Pattona. Nakonec uvázly v Mirošově u Rokycan v bývalé donucovacípracovně. Po útěku stráží se 765 brněnských vězňů dočkalo 5. května 1945svobody.

O poslední vagon, určený prozbývající vězně v Kounicových kolejích se na nádraží v Brně-Slatině (vlastníměsto už bylo po bombardování neprůjezdné), pohádali se gestapáci sami mezisebou a nakonec si jej vynutili pro sebe a své rodiny. Stovka posledníchheftlingů musela zpět do věznice a počkat až na 19. duben, kdy stráže uprchly atím barbarská věznice v Kouničkách zanikla. Úplně nakonec zanechalo gestapo posobě 14 popravených. To ale nebyl konec jeho katanského díla. Po osvobozeníBrna v něm pokračovalo jinde.

Protože silnice z Brna do Jihlavybyla už částečně v rukou Rudé armády, měli prchající nacističtí pohlaváři kdispozici poslední volnou komunikaci ve směru na Svitavy. Odtud velkým obloukempřes Havlíčkův (tehdy Německý) Brod ujížděli ke svým jihlavským kolegům.Komandéru bezpečnostní policie Maxu Rauschovi a vedoucímu služebny gestapaHansu Krausovi poskytl útulek přímo v budově gestapa jeho tamější šéf RudolfBlume. Velitel četnictva SS-Standartenführer, plk. G. Attenberger a jeho nástupce plk. četnictvaHaischman, jakož i Oberlandrat Groer a další se ubytovali v kasárnách. Naprávnické fakultě, kromě velikého nepořádku, zůstal po nich výhružný nápis:"Wir kommen wieder! Aber dann!" - "Přijdeme opět! Ale pakl"Škoda, že nezůstal zachován. Opravdu už nemá lidem co připomínat?

První dějství pro rudou jízdu

               Svénaděje na osvobození z hitlerovské teroristické okupace spojovali jihomoravštíobyvatelé, s výjimkou Němců, zrádců a kolaboranta s jarní ofenzívou Rudéarmády. O její koncepci, způsobech boje a důsledcích frontových střetnutí, mělijen velice povšechné představy. Jen ohlas detonací a odlesk požárů, kterýchodívali za setmění pozorovat z různých návrší, jim naznačovaly, že se frontablíží odkudsi z jižního Slovenska k Hodonínu a představí se v celé své drtivépodobě. Kdo by také tušil, že se jednou bude mluvit o bratislavsko-bměnskéútočné operaci Rudé armády. Základní strategický plán nejvyššího sovětskéhoveleni vycházel z představy, že 2. ukrajinský front pod velením maršála RodionaJakovleviče Malinovského se po osvobození Bratislavy probojuje jižní Moravou naBrněnsko a po osvobození hlavního města Brna bude pokračovat v náporu ve směruna Vyškov-Prostějov a Olomouc. Současně na protilehlém směru 4. ukrajinskýfront gen. Andreje Ivanovice Jeremenka měl po osvobození Moravské Ostravyproniknout Moravskou branou rovněž k Olomouci. Po spojení s vojsky maršálaMalinovského mělo tímto způsobem dojít k obklíčení západního Slovenska amoravsko-slovenského pomezí a uzavřené nepřátelské síly donutit ke složenízbraní. Přes nepředpokládané modifikace štábních plánů zůstával tento záměrstále v platnosti.

Pro jarní ofenzívu se 2. UFpřipravoval východně od řeky Hronu na Slovensku. Budeme-li sledovat jeho rozloženízprava doleva, dostaneme následující schéma. Napravo 40. armáda generálporučikaF. F. Žmačenka spolu s přiřazenou 4. rumunskou armádou gen. Nicolae Dascalescuzaujímala pásmo od Března nad Hronom až po Sv. Kříž nad Hronom. Tam navazovalapostavení 55. armády generálporučíka I. M. Managarova a jí přičleněné 1.rumunské armádě gen. Vasilae Atanasiu. Obě rumunské armády přidělila STAVKA(specifický ruský výraz pro označení nejvyššího polního velení) maršáluMalinovskému poté, co Rumunsko ukončilo válečné akce po boku hitlerovskéhoNěmecka a 12. 9. 1944 podepsalo v Moskvě příměří vůči celé spojenecké trojce.Jedna z kapitulačních podmínek bylo ustanovení, že se rumunská armáda zúčastní12 divizemi (později tento počet vzrostl na 17 divizí) v rámci Rudé armády bojůproti Německu a jeho satelitům.

Pásmo 55. armády končilo uKozmálovců a hned také začínaly pozice 7. gardové armády generálplukovníka M.S. Šumilova. Jižně od Dunaje, na maďarském území bojovala v součinnosti se 3.UF 46. armáda. Jejich strategickým směrem byl postup vytyčený městy Budapešť aVídeň (dobyta 13. dubna 1945). Za řekou Hronem, v týlu dotykových křídel 23. a7. armády, se připravovala na své útočné zasazení 1. gardovájezdeckomechanizovaná skupina generálporučíka Issy Alexandroviče Plijeva.Poněvadž bývala před bojem vždy soustřeďována v týlu střeleckých vojsk, bývánesprávně označována za týlovou anebo druhosledovou. Skupinu tvořily dvajezdecké sbory o šesti divizích, přičemž každá měla svůj vlastní tankový pluk.Mimoto skupina disponovala dvěma pluky samohybných děl vedle dalších posilovýchjednotek. K večeru 21. března obsadila Plijevova vojska prostor soustředěníHorša-Slatina-Ladzany.

Plijevovy kombinovanéjezdeckomechanizované svazky náležely k neobvyklému druhu sovětských vojsk, jejichžzpůsob bojového nasazení je výrazně odlišoval od střeleckých (pěších) vojsk.Jízda patřila k tradičním částem sovětských vojsk, avšak hledání jejíhospecifického uplatnění ve válce tanků a samohybných děl nebylo snadné. Jejínové pojetí mělo svůj původ v bitvě pod Moskvou. Tehdy plukovník Plijev spolu sgenerálem Devaterem uskutečnili první odvážné "rejdy" - nájezdy dotýlu německých vojsk, aby tam ničili nepřátelské týlové objekty - autoparky, muničnísklady, ženijní techniku, železniční koleje i živou sílu. Nečekaný přepadzpůsoboval zpravidla v řadách protivníka chaos a velké ztráty. Jakmile se všaknepřítel vzpamatoval a jízda naproti tomu ztratila výhodu překvapení, vyrazilazpět ke svým vojskům a předem dohodnutým průchodem ve frontě zajela do jejichtýlu k odpočinku a doplnění. Rejdy netrvaly dlouho, vždy pouze několik málodní.

Na stalingradské frontě přemýšlelIssa Alexandrovič Plijev nad tím, jak skloubit specifika tankových a jízdníchvojsk. A tehdy se svolením nejvyššího velení připravil a vycvičil prvníkombinovanou jednotku, která se stala základem tzv. jezdeckomechanizovanýchskupin. Novým vojskům nenáleželo podstupovat boj s nepřítelem namnohakilometrových souvislých frontových úsecích, k tomu nebyla přizpůsobena atakový způsob boje volila jenom z nezbytí, když je k tomu přinutil nepředvídanývývoj situace. Jezdeckomechanizované skupiny nebyly rovněž předurčeny kpřekonávání pevné a do hloubky vybudované nepřátelské obrany. Nezbytnýmpředpokladem jejich nasazení bylo rozvrácení německé obrany těžkou technikou astřeleckými vojsky. Teprve pak, až v nepřátelských pozicích vznikl náležitýprůchod, začaly tudy najíždět rychlé kombinované svazky do protivníkova zázemí.Na sovětském území operovaly rychlé skupiny 50 i 60 kilometrů v nepřátelskémtýlu a spojení s vyššími štáby udržovaly pomocí radiostanic. Vzhledem k jejichodlišnostem od jiných druhů vojsk jim neurčovali vyšší velitelé ani tak šířkuprůniku, jako především hloubku nájezdu a operační cíle. Za takový bývalonapříklad určeno vytypované město. Skupina je obchvatným manévrem dobyla adržela je tak dlouho, dokud na její úroveň nepostoupily hlavní armádní síly anepřevzaly je do své moci. Obdobné posláni měla Plijevova vojska v průběhubratislavsko-brněnské operace (25. 3. - 5. 5. 1945). Od Hronu měla dlouhýmiútočnými klíny rychle pronikat k Brnu, obcházet připravená opevnění,oboustranným obchvatem osvobodit město a udržet je až do příchodu 53. armádygenerála Managarova. V první fázi bojů o Brno byla na jeho osvobozeníorientována výhradně Plijevova rychlá skupina a tento velitelský záměr lzesledovat ve všech následujících proměnách frontových bojů o město. Koneckonců iStalinův rozkaz k osvobozeni Brna ze dne 26. 4. 1945 (č. 345) vyzvedává naprvním místě "mistrný obchvatný manévr".

Podle směrnice velitele 2. UFměla jeho 7. gardová armáda nejprve na levém křídle osvobodit Bratislavu, kčemuž došlo 4. dubna 1945. Na pravém křídle 40. armáda v součinnosti se 4.rumunskou armádou měla překročit řeku Vah v prostoru Púchov-Trenčín a po zdoláníBílých Karpat postoupit na východní Moravu přibližně ve směru na Uherský Brod aKroměříž. Hlavní úder frontu se dělil na dva směry: 7. gardová armáda poosvobození Bratislavy dostala za úkol sledovat cestu Zistersdorf (vRakousku)-Mikulov-Znojmo-Plzeň na setkání se západními spojenci. Proto také natento směr byla od Vídně přesunuta 6. gardová tanková armáda generálplukovníkaA. G. Kravčenka. Zasáhla do boje 19. dubna. Pravou větev úderu vytyčovalyMalacky-Hodonin-Brno a po osvobození hlavního města Moravy byla za další cilurčena Olomouc, v jejímž okolí se měla setkat vojska 2. a 4. ukrajinskéhofrontu, jak už bylo naznačeno. Ačkoliv začátek bratislavsko-bměnské operace bylpůvodně stanoven na 15. březen, byla ve skutečnosti zahájena o deset dnů později.Zdržení způsobil silný německý protiúder vedený proti sovětským vojskům mezimaďarskými jezery Balaton a Velence. Teprve po skončení tzv. balatonské obrannéoperace byla obnovena útočná iniciativa 3. i 2. ukrajinského frontu.

Pro rozvinutí bojů na brněnskémsměru zásadním předpokladem zahájeni útočné činnosti na dotykových křídlech 7.gardové a 55. armády. Na úsvitu 25. března překročila střelecká vojska řekuHron a získala na pravém břehu rozměrné předmostí. Dosažené výhody začaly ihnedvyužívat rychlé svazky generála Plijeva. Bezprostředně zahájily přepravu přesřeku a v úseku Starý a Nový Tekov - Žemliare vstoupilá do připraveného průlomu.Do deváté hodiny večerní soustředil Plijev většinu svých sil na získanémpředmostí. S prolomením nepřátelské obrany nebyl však I. A. Plijev spokojen,protože v něm zůstávaly sice roztříštěné, avšak stále ještě nezničené abojeschopné části wehrmachtu. Taková situace jízdním oddílům nevyhovovala,protože je nutila k pozičnímu boji a neumožňovala rozvinutému průniku dátnáležitou rychlost, která byla jejich určující předností.

Po průchodu dosud neosvobozenýmúzemím jihozápadního Slovenska stanul Plijevův 6. gardový jezdecký sbor v nocina 7. dubna na břehu řeky Moravy u Lanžhota. Jeho souputník, 4. gardovýjezdecký sbor postupující vpravo, dorazil ve stejné době k Moravě u Rohatce aHodonína. Nápor jezdeckomechanizovaných svazků však ztratil hodně napředpokládané rychlosti, takže je záhy dostihl 49. střelecký sbor 55. armády,což umožnilo novou koncentraci sil. Střelecké formace vystřídaly u Rohatcekavaleristy, kteří se přesunuli k Lanžhotu, takže oba jezdecké sbory nyníbojovaly společně. Ve dnech 9. - 11. dubna po krvavých bojích osvobodilyměstečko jako první jihomoravskou obec. Někdy bývá v literatuře uváděno, že Lanžhotbyl první osvobozenou obcí v českých zemích. To neodpovídá skutečnosti, protožev Osoblažském výběžku bylo už několik vesnic osvobozeno dokonce už v březnu.

Střelecká vojska u Rohatcepřekonala v noci na 12. duben zatopený les a dopoledne očistila celou obec odnepřítele. Po 14. hodině zaútočila na Hodonín a do půlnoci jej celý získala dosvých rukou. V rozkaze vrchního velitele Rudé armády bylo osvobození Hodonínavyhlášeno až příští den, takže oficiálním datem znovunabyté svobody se stal 15.duben. Na počest vítězů bylo v Moskvě vypáleno 12 čestných dělostřeleckých salvze 124 děl. Boje u Lanžhota vyvolaly ve velitelském sboru 1. gardovéjezdeckomechanizované skupiny, jakož i ve vyšších štábech diskuse o tom, jestlibojové nasazení skupiny na řece Moravě u Lanžhota bylo dostatečně uvážené ajestli nebylo nad její síly. Generálporučík Plijev tyto názory odmítl.Výsledkem tohoto tříbení názorů byly změny ve velitelských funkcích. Stavka 11.dubna jmenovala novým velitelem 4. gardového jezdeckého sboru generálmajora F.V. Kamkova a 6. gardového jezdeckého sboru generálmajora I. F. Kuce. Mezitímvypršel 8. duben, který byl původně stanoven za datum osvobození Brna.

Rozbití německého obrannéhopostavení na řece Moravě a vytvoření kompaktního sovětského předmostí odLanžhota k Rohatci, uzavřely počáteční období v bojích na brněnském směru.Získání asi 23 kilometrů širokého nástupního prostoru bylo nepochybnýmúspěchem, třebaže ho nebylo dosaženo v původně stanoveném čase. Po soustředěnícelé 1. GJMS na předmostí stanovil Issa Plijev směrnici, v níž požadoval, aby6. jezdecký sbor pokračoval v nájezdu na železniční stanici Hrušky a pak dál naVelké Bílovice a Velké Pavlovice a k večeru 13. dubna dosáhl západní aseverozápadní okraje města Brna. Jezdeckým divizím 4. jezdeckého sboru přikázalcestu po ose obec Hrušky, Moravský Žižkov a Kobylí. Po přenesení boje navýchodní a severovýchodní předměstí Brna měly společně dovršit jeho obklíčení aosvobozeni. Načrtnutý plán zůstal neuskutečněný, ačkoliv zkušenosti z dosavadníchbojů svědčily pro to, že překonání asi šedesátikilometrové vzdálenosti vprůběhu jednoho dne bylo v silách a schopnostech skupiny.

Jižní Morava, rovinatý a proněmeckou obranu zdánlivě málo příhodný terén, nastavila jízdě do cesty mnohonezvyklých překážek. Především to byla hustá mozaika měst a vesnic, kterározmělňovala předpokládaný mnohakilometrový obchvat do spousty jednotlivých,místně i časově rozdílných postupů, během nichž museli kozáci, jak se lidovějezdcům říkalo, sesedat často s koní a bojovat jako pěchota. S postupnýmpronikáním na severozápad dostávala se Rudá armáda do obranných zón dvouněmeckých armádních skupin. Důležitá role byla při tom přisouzena řece Jihlavě,která mezi nimi tvořila rozhraní. Jižně od Jihlavy bojovala v obraně 8. německáarmáda pod velením gen. H. Kreysinga, náležející do skupiny armád Jih (Süden) v čele sgenerálem Otto Wöhlerem.Větší částí bojovala na rakouském území a proto s ohledem na bojovou morálkupřevzal od 7. dubna velení nad skupinou Rakušanů dr. Lothar Rendulič a jejíoznačeni bylo od 1. května změněno na Ostmark, což bylo okupační označení prorakouské území.

Střed Moravy od řeky Jihlavy naseverovýchod blokovala 1. tanková armáda generála Waltera K. Nehringa zeskupiny armád Střed (Mitte), jejímž velitelem byl generálplukovník, od 5. dubnapolní maršál Ferdinand Schörner,přezdívaný "Krvavý Ferdinand". Na Brněnsko orientovali němečtívelitelé především XXIV. tankový sbor. Velel mu generálplukovník Hans Kölner, jenž padl20. dubna poblíž Sokolnic u Brna. Nahradil ho generál dělostřelectva Hartmann.Na tanková vojska gen. Nehringa navazovala na severní Moravě 17. armáda gen.Haaseho. Mimo tyto základní celky bojoval na frontě pod Brnem větší početrelativně samostatných částí. Pro ilustraci připomeneme jen dvě: dnem 7. dubnabyla zrušena protipartizánská komanda II. praporu SS-policejního pluku načeskomoravské vrchovině. Po jejich soustředění byl prapor zasazen do boje nalinii Rajhrad-Ořechov u Brna, což podstatně ulehčilo partyzánům na Vrchovině,avšak zostřilo boje pod Brnem. Další zvláštní jednotkou bylo nasazeni praporudomobrany na vytypovaných tankových terénech. Dalších 4.790 volksšturmáků zBrna a okolí bylo připraveno v Brně.

Ačkoliv spojenci 20. ledna 1945podepsali příměří s Maďarskem, ustoupily na jižní Moravu 24. a 27. maďarskádivize a 1. horská střelecká brigáda. Jejich bojová hodnota sice nebyla vysoká,avšak přesto jejich části prokázaly Němcům dobré služby především jako tzv.záchytné jednotky. Maďaři přicházívali do předních pozic vždy ve chvílích, kdyse německé vojsko potřebovalo bez boje a dalších ztrát odsunout do jinýchpostavení. Významného úspěchu v boji s Maďary dosáhli partyzáni. V Olešničce uŠtěpánova zlikvidovali generálplukovníka Zihaly Matolszy Éléka i s doprovodem. Obězmíněné divize kapitulovaly 8. května před partyzány ve Svratce a okolí.

Zatímco se sovětská vojskasoustřeďovala na předmostí u Lanžhota a Hodonína, přijel 12. dubna od MoravskéOstravy do Brna v salonním vlaku nejmocnější muž Protektorátu Čechy a Morava,státní ministr Karl H. Frank, aby se dal bezprostředně informovat o stavu bojůna jihu Moravy. V doprovodu vojenských a policejních velitelů odjel v obrněnémtransportéru přes Kyjov až k Hodonínu. Jaké závěry z této cesty vyvodil, neníznámo. V Brně 13. dubna jednal SS policejní stanný soud, který odsoudil ktrestu smrti příslušníka gestapa Karl Mayera pro jeho kontakty s partyzány naVelkomeziříčsku. K. H. Frank v železničním voze rozsudek ihned potvrdil.Komandér bezpečnostní policie před Mayerovou popravou vyhrožoval, že zlikvidujejakékoliv projevy malomyslnosti a kapitulantství v policejních sborech.

Jezdeckomechanizované svazky Rudéarmády, nyní už v součinnosti s divizemi 55. armády, se k Brnu probíjelypozvolna a obtížně. To přimělo maršála Malinovského k rozhodnutí, aby od 40.armády na pravém křídle 2. UF přesunul 50. střelecký sbor generálmajora N. T.Tavarkiladze do prostoru východně od Břeclavi. Ten měl mimo všeobecné posíleníútočících sovětských vojsk za úkol připravit a zabezpečit prostor pro přísun 7.mechanizovaného sboru generálmajora Fjodora Grigorjeviče Katkova ze zálohvrchního velitele do podřízeni velitele 2. UF. Tímto opatřením přibylo nabrněnský směr dalších 165 tanků a samohybných děl a 16.000 vojáků. Posoustředěni 7. mechanizovaného sboru v prostoru Hrušky -Moravská NováVes-Týnec-Kostice měli tankisté podle rozkazu maršála Malinovského vstoupit doboje 15. dubna v 9.00 hodin. Večer 17. dubna měl sbor blokovat liniiSlavkov-Brno- Ivančice. Útok se však podle této direktivy nerozvíjel. 64.mechanizovaná brigáda sboru se do 18. dubna probojovala do prostoru Klobouky uBrna - Borkovany, kde se spojila se 4. gardovým jezdeckým sborem. Tím vzniklopravé obchvatné křídlo, které mělo útočit na Brno čelně poté, co se vojskazápadně od Svratky probojují západně a severozápadně k okrajům Brna. Západníobchvatné křídlo se formovalo podstatně obtížněji. 16. mechanizovaná brigáda 7.mechanizovaného sboru vstoupila 16. dubna do závěrečných bojů o Hustopeče uBrna a do 18.00 hodin dosáhla Velké Němčíce. Zbývající dvě brigády - 65.mechanizovaná a 41. tanková o hodinu později zahájily boj o přechod řekySvratky mezi Velkými Němčicemi a Nosislaví, nedosáhly však žádaného úspěchu.

K převratné změně se mezitímschylovalo v nivě řeky Svratky u malé vesnice Uherčice, o níž v té době snadnikdo neuvažoval, že by v bojích na brněnském směru mohla sehrát podstatnějšíroli. Večer 16. dubna sovětská jízda bez potíží překročila Svratku v záhumeníobce. Generál Katkov po zprávě o zdolání Svratky nařídil svým brigádám uNosislavi přerušit boj, předat svá postaveni střeleckým jednotkám a nastoupitcestu na přepravení přes řeku za Uherčicemi. Postupně se tak stranou pozornostinepřítele soustředily v nížině mezi Vranovicemi a Přísnoticemi celý 6. gardovýjezdecký sbor, tři brigády gen. Katkova (16. a 65. mechanizované a 41. tanková)a 6. orelská střelecká divize od 50. sboru. Za těchto okolností podřídil maršálMalinovský 7. mechanizovaný sbor i 6. orelskou divizi generálporučíkuPlijevovi. Vzniklé uskupení nepředstavovalo nic zásadně nového, v takovém uspořádáníuž v minulosti bojovaly pospolu mnohokrát. Dva jezdecké sbory a jedenmechanizovaný představovaly optimální sestavu Plijevovy skupiny. Oba velitelése dobře znali a vzájemně respektovali své bojové zásady. Velitel frontupředpokládal, že těmito opatřeními urychlí tempo západního obchvatu Brna. Východněod Svratky si Plijev stále ponechával svůj 4. jezdecký sbor doplněný 64.mechanizovanou brigádou gen. Katkova. Jak už bylo řečeno, jejich čas měl přijíttehdy, až levé křídlo přenese svůj boj do prostoru Brněnské přehrady, Kuřimi aTišnova. Přehradní jezero způsobilo rudoarmějcům nejednu potíž, protože je namapách neměli zakreslené. Sovětské mapy byly totiž vyhotoveny podlečeskoslovenských předloh z let 1920-1925 a tehdy o přehradě nebylo ponětí.Oběma křídlům podbrněnské fronty velel Plijev sám, své velitelské stanovištěměl v té době v Žabčicích. Rozkaz pro nový útok zněl: na úsvitu 18. dubnarozvinout západní obchvat a v součinnosti se svazky vyčkávajícími východně odSvratky získat město do večera do svých rukou.

Přesuny sovětských vojsk neušlypozornosti německého štábu skupiny armád Střed a jako protiopatření vydal F.Schörner16. dubna směrnici, aby hlavní německé sily dislokované v Brně byly v noci ze17. na 18. duben přesunuty na výšiny nad Židlochovicemi (Výhon - kóta 355),odkud bylo možné vést účinnou palbu do širého okolí. Rudá armáda tento zámyslvčas rozpoznala a s předstihem před nepřítelem Výhon obsadila svou 243.střeleckou divizí a tím jej vyloučila z vážnějších bojů. Pro plastičtějšípohled zrekapitulujme celkové postavení 50. střeleckého sboru: jeho 243. divizetedy ovládla Výhon nad Židlochovicemi; 42. gardová divize zaujala obranu nařekách Dyje a Jihlava, aby chránila levý bok útočících vojsk a 6. orelskádivize uprostřed sestavy měla útočit ve směru Rajhrad-Modřice-HorníHeršpice-Brno a podél Svratky, ovšem proti jejímu proudu, bojovat o jihozápadnía západní okraje Brna.

Za rozbřesku 18. dubna dala sejezdeckomechanizovaná vojska do pohybu a zamířila údolím Jihlavy na západ.Proti všemu očekávání projela 15. jezdecká divize generála Bělousova téměř bezvýstřelu až do Ivančic a tam podle rozkazu přešla do obrany na úsekuIvančice-Neslovice. Její průzkumné a zajišťovací hlídky ji na vzdálenost mnohakilometrů předjely, nikde nenarazily na vážnější odpor, přesto se však podlerozkazu vrátily za stanovenou linii obrany. Čím byla tato situace způsobena?Romantické údolí řeky Jihlavy představovalo v dané době rozmezí mezi oběmaněmeckými skupinami armád Jih a Střed. Dotykový prostor nebyl dostatečnězajištěn a tím mezi oběma armádními skupinami vznikla vážná nezacelená mezera.Právě tou pronikli nyní kozáci do Ivančic a nebýt rozkazu k přechodu do obrany,mohli snadno pokračovat v jízdě až někam do středních Čech. Jenže rozkaz bylneúprosný a Bělousov jej plně respektoval. Nakonec v obraně u Ivančic setrvalaž do konce války. Historie osvobození Ivančic a jejich obrana je malýmpříspěvkem do diskusí různých postbitevnich rozumbradů o tom, kam která z armádměla postupovat anebo ustupovat, z jakých "záhadných" pohnutek takneučinily, jakých "chyb" se dopustili jejich velitelé a co všechnostálo v pozadí... Skutečnost byla naprosto prozaická: maršál Malinovskijpotřeboval zajištěný bok a tak na určené linii 15. jezdecká divize"tvrdla", ať se to komu zamlouvalo či nikoliv.

Po stažení předsunutých jednotekza linii obrany u Ivančic vzniklo před nimi rozsáhlé "území nikoho",kam střídavě dojížděly malé německé i sovětské skupiny vojáků na průzkum, nebona zásobovací akce. V osvobozených Ivančicích ihned vznikl Revoluční národnívýbor, který chtěl vytvořit řádnou československou vojenskou jednotku. Za tímúčelem vyhlásil mobilizaci tři odvodních ročníků, celkem asi 250 mužů. Jejichkasernování, stravování, jakož i výstroje narážely na velké potíže. Hlavně všakchyběly zbraně. Trofejních bylo málo a Rudá armáda jich v dané chvíli nemělanazbyt. Za těchto okolností bylo od formování vojenské jednotky upuštěno aponecháno na jednotlivcích, jestli se dobrovolně přidají k partyzánům.

Nedaleko od města žila v lesíchpod velením kpt. Antonína Řepky partyzánská jednotka nesoucí jméno JosefaHybeše. Jakmile se o ní dozvěděl generál Bělousov, poslal do partyzánskéhotábora majora Fesenka, aby zjistil jejich početnost a akceschopnost. Zprávybyly příznivé a proto povolal kpt. Řepku s částí partyzánů do Ivančic. Tam vsoučinnosti s důstojníky RA vytvořil štáb partyzánských a místních revolučníchskupin. Domácí bojovníci prokázali v následujících týdnech diviznímu veleníspoustu dobrých strážních, průzkumných i ženijních služeb, dokonce podle svýchzkušeností a výzbroje vstupovali po boku rudoarmějců do bojů s nepřítelem. Tatoaktivita vede některé historiky k úvahám, zda tady na Ivančicku nezačalo dnem18. dubna české národní povstání.

Ve stejnou dobu jako k Ivančicímvyrazili kavaleristé spolu s tankisty k obchvatu Brna. Jízda ostrým tempempostoupila obloukem přes Mělčany, Silůvky, Prštice a Radostice až do Popůvek nasilnici 1. třídy z Brna do Jihlavy. Souběžně se přes Bratčice, obcházejíceOřechov, prodíraly tanky 63. mechanizované a 41. tankové brigády, které kvečeru u Veselky rovněž vstoupily na silnici k Jihlavě, čímž ji vyřadily jakomožnou ústupovou cestu nacistů z Brna. Připomeňme, že partyzáni železniční spojenína Jihlavu přerušili kombinovanou destrukcí tratě už 10. a 11. dubna. Čelotankového průniku se však u Veselky nezastavilo, skupina čtyř tanků T 34pokračovala v jízdě po přímé silnici k brněnskému ústřednímu hřbitovu.Velitelský tank podporučíka P. I. Filimonova, hrdiny Sovětského svazu i. m.,zničil nepřítel v Bosonohách. Další dva stroje podlehly v boji u krematoria aposlední z původní čtveřice sjel kolem hřbitova na Vídeňskou ulici a unikal kModřícím, kde tušil záchranu u svých. Tam ale nedojel, byl zničen na přejezdutratě z Brna do Střelic. Rusové u Ústředního hřbitova! Němečtí vojenštíčinitelé si teď plně uvědomili, že koncepce obrany města je před zhroucením.

Průnikem k Brnu provedlaPlijevová jezdeckomechanizovaná vojska svůj typický útočný nájezd, na jakývelení frontu čekalo od překročení řeky Moravy a osvobození Lanžhota. Nyní sestal skutkem a přinutil německé štáby urychleně jednat. K večeru 18. dubnazaútočili Sověti také na Ořechov, obsadili sice návrší u kostela, ale dalšíhoúspěchu nedosáhli. První reakcí na dosažený Plijevův útok až na okraj Brna bylohledání nejslabšího místa, kde by se dal útočný klín německou protiztečínejsnadněji přetnout. Tím by wehrmacht donutil sovětské vojáky k ústupu odStřelíc anebo by je sevřel do obklíčení. Jednotky hákového kříže začaly svůjzáměr realizovat tím, že od Moravského Krumlova do Dolních Kounic povolalyskupinu obrněných transportérů, která ve městě přebrodila Jihlavu a zaútočilakolem Moravských Bránic k samotě Karlov - kóta 550 Babí hora. Z opačné stranyod Ořechova postupovala ke Karlovu německá pěchota. Rudá armáda obě ztečeodrazila a Němce vrátila do původního postaveni.

Po tomto neúspěchu provedloněmecké velení nový protiúder, tentokrát ve větším rozsahu. Večer 18. dubnazačala u Opavy předávat svá postavení 16. tanková divize. Svou techniku ivojáky navagonovala a přes noc dojela po železnici až na nádraží do Ivanovic uBrna. Protože dál nebyla trať sjízdná, pokračovaly její části k Brnu povlastních osách. Velitel divize generál Dietrich von Müller si běhemcesty zamanul navštívit v Hosticích na zámku rodinu svého přítele hraběteDubského, což se mu stalo osudným. Zámek byl partyzány z oddílu Olga obsazen agenerál i s doprovodem zajat. Partyzáni von Müllera drželi v zajetí tak dlouho,než nastaly příhodné podmínky pro jeho předání Rudé armádě. Byla to ojedinělápartyzánská akce v širokém mezinárodním měřítku. Von Müllera v čeledivize nahradil dr. Aschoff. Ještě týž den, 19. dubna 1945, vstoupily přisunuténěmecké posily u Ořechova do boje, který pokračoval i následující den. Bylo todrsné střetnutí, v němž obě strany použily raketové zbraně. Střed městečkaOřechova lehl popelem, torza domů lemovala zničená pancéřová technika a všudekolem leželi padlí. Wehrmacht ani tentokrát nebyl úspěšný a na hlavu dr.Aschoffa se za prohru snesla drtivá kritika. Po odražení u Ořechova nastoupilyčásti 16. divize cestu zpět do Slezska a maršál Schörner jmenovalnovým velitelem plk. Treuhaupta.

Na vyčerpávající bojejihovýchodně od Brna musel rovněž reagovat velitel sovětského frontu maršálMalinovskij. Především z prostoru Kloubouky u Brna-Borkovany odvelel 4. gardovýjezdecký sbor a 64. mechanizovanou brigádu gen. Katkova. Nařídil jim oběmaurychlený přesun na západ od Svratky do okruhu obcí Rajhrad, Syrovice, Ořechov.Od této chvíle velel Plijev pouze západnímu obchvatnému křídlu. Východně odSvratky v útočném pásmu 55. armády vytvořil K. J. Malinovskij nové útočnéuskupeni. V neděli 22. dubna 1945, byl to první velikonoční svátek, panoval nafrontě poměrný klid. Jeho příčinou byly pokračující přesuny sovětských vojsk. Zbojiště u Vídně pokračoval přesun 18. gardového střelného sboru generálmajoraI. F. Afonina do prostoru návrší Výhon nad Židlochovicemi - Tesaný. Jeho útočnépásmo bylo vlevo vymezeno řekou Svratkou a sídelními celky Židlochovice -Loučka (dnes Rajhradice), Dolní a Horní Heršpice, Brno - Komín a Rozdrojovice.Napravo sborové rozhraní představovaly obce Tesaný, Újezd u Brna, Šlapanice aBílovice nad Svitavou, takže až na některé západní okrajové části náleželo Brnodo pásma Afoninova sboru. Tím však přesuny nekončily.

6. gardovou tankovou armádu generálplukovníkaAndreje Grigorjeviče Kravčenka jsme opustili 16. dubna, kdy byla zasazena spoluse 7. gardovou armádou na hlavním směru Mikulov - Znojmo - Plzeň. Nebojovalatam dlouho, už v noci z 22. na 23. duben se soustřeďovala v okruhu obcíKurdějov - Šitbořice - Brumovice a připravovala na rozhodující boj o Brno. Spostupným koncentrováním hlavních sil 2. ukrajinského frontu pod Brnem přebíralbrněnský útočný směr poslání hlavního útočného směru na úkor bojového úsekupřed Mikulovem.

Zatímco na Brněnsku pokračovaladnem 22. dubna koncentrace sil k osvobozeni Brna a okolí, pokračovala na jižníhranici s Rakouskem 7. gardová armáda v aktivním boji, aby vázala co nejvícenepřátelských sil. Hlavní tíhu bojů nesl 27. střelecký sbor, který přecházel zrakouského území k Mikulovu. Velitelem sboru byl gardový generálmajor JevgenijStěpanovič Alechin (1895). Toho dne měl své velitelské stanoviště v Hlohovci vdomě č. 219, v němž žila rodina Roberta Suchomela. Zakrátko odtud odjel nasborový spojovací uzel, aby ohlásil velitelům v předních pozicích, že jede zanimi, jak to bývalo u sovětských velitelů v rozhodujících chvílích obvyklé.

Když vycházel z domu, v němžpracovali spojaři, prováděla německá letadla nad vesnicí nevýraznou bojovoučinnost, k jaké docházelo na frontě zcela běžně. Některé z nich svrhlo bombuprávě před dům, z něhož vycházel generál Alechin. Na následky těžkého poraněnískonal. Jeho ostatky byly nejprve převezeny na velitelské stanoviště sboru apak odtud letecky do Lvova na čestný hřbitov RA. Veleni sboru převzalgenerálmajor Anatolij Ivanovic Losev. V době, kdy se příslušníci 27.střeleckého sboru probíjeli k Mikulovu, netušili, že právě překročili hromadnýhrob zavražděných židů, kteří před svou smrtí pracovali a žili v místnícihelně. Před 11. hodinou se před rudoarmějci otevřel apokalyptický obraz.Mikulovský zámek, neodmyslitelná dominanta kraje, vzplál najednou obrovskýmpožárem. Byl založen ve všech poschodích najednou, dokonce i ve sklepníchmístnostech vytesaných ve skále a není pochyb o tom, že jej úmyslně způsobilaustupující okupační správa. Oheň zničil na 40 vagónů památek a uměleckýchpředmětů soustředěných nacisty z celé Evropy, mimo jiné celou garderobiéruvídenské opery, sbírku porcelánu z Paříže, prehistorické sbírky Moravskéhozemského muzea a další cennosti. Když je neuspěli odvézt, tak je nenávratnězmařili. Plně to odpovídá myšlení a jednání nacistického nadčlověka a kulturträgra.

Rozhodující střetnutí

Všeobecný útok na Brno stanovilmaršál Malinovskij na 25. duben 1945. Vojska západně od Svratky (Plijevovokřídlo) měla zahájit boj v 8.00 hodin východoevropského (moskevského) času. Naopačném břehu měla střelecká vojska generála Managarova zahájit zteč v 11.00hodin po 25 minutové soustředěné dělostřelecké přípravě. Po prolomeninepřátelské obrany nadcházela doba pro mechanizovaná vojska. Počátek jejichnasazeni stanovil maršál Malinovskij na 12.00 hodin. V noci na 23. duben přijelv obrněném transportéru a kombinéze řadového mechanika maršál Malinovskij zasvými vojsky na jižní Moravu. Své velitelské stanoviště měl v Modré naSlovensku a jeho cesta k Brnu byla jediným maršálovým pobytem v českých zemíchpo zbývající dobu války v Evropě. Ještě před zahájením útoku chtěl s veliteliarmád posoudit připravenost jejich vojáků na rozhodující střetnutí snepřítelem. Nejprokázanější je jeho jednání s generálporučikem I. A. Plijevemna jeho velitelském stanovišti v Žabčicích, v domě č. 29 u Josefa Říčky. Posplnění inspekčního účelu své cesty vystoupil maršál na kopec Čertoraj nadKřepicemi, aby odtud, z pozorovatelny gen. Afonina, sledoval zahájení arozvinutí útoku. Jakmile kolem dvanácté hodiny vyjely na bojiště mechanizovanébrigády, popřál přítomným velitelům úspěch v dalších bojích a vrátil se zpět doModré.

V rámci přípravy na generálníútok dal Issa Alexandrovič Plijev (jméno Issa naznačuje že byl národnostíOsetinec) nejprve od nepřítele vyčistit různé strže, hájky a návrší a po dohoděs gen. Katkovem soustředil všechny 4 brigády 7. mechanizovaného sboru kolemStřelic. Bylo to výhodné místo, které tankisté drželi už od 18. dubna a takésbor po značných ztrátách potřeboval maximální koncentraci svých sil a jejichefektivní využití. Aby jim byl co nejblíže, přemístil gen. Katkov svévelitelské stanoviště do křoví u Střelic. Všechny čtyři brigády 7.mechanizovaného sboru opustily v 11.00 hodin svá výchozí postavení a vstoupilydo boje mezi Troubskem a Ostopovicemi. Jejich další postup směřoval k Lískovcia odtud k řece Svratce. Jezdecké části 6. sboru pronikly 23. dubna až na horníokraje Žebětína, k osvobození celého městečka došlo ovšem později. Odpoledne 2.dubna přišel rozhodující čas pro jízdu 4. sboru u Ořechova. Odpoledne prudkouztečí smetla zbytky německé obrany, čímž dokončila jeho osvobození a připojilase k vojskům operujícím už na okrajích Brna. Rozvinutí bojů na západním křidlefronty sledoval genpor. F. V. Kamkov ze svého velitelského stanoviště vSyrovicích na návrší u kostela, kam za ním v rozhodujícím čase přijel i velitelcelé jezdeckomechanizované skupiny genpor. I. A. Plijev.

Na úseku 6. orelské střeleckédivize nedošlo 23. dubna k žádným výraznějším změnám. Snad také pro depresivníatmosféru, která měla svůj původ v tragické události u Rajhradu. Kolem polednepřijíždělo od Židlochovic k předním pozicím auto gardového generálmajora ahrdiny SSSR Maxima Jevsejeviče Kozyra, zástupce velitele 50. střeleckého sboru.V důsledku spletité situace a nepřesných informaci přiblížilo se jeho vozidlo knepřátelským pozicím natolik, že bylo zasaženo protivníkovou palbou a generálbyl na místě usmrcen. Jeho ostatky byly 2. května 1945 pohřbeny v Brně naNáměstí Rudé armády (nyní Moravské náměstí) a odtud počátkem roku 1946 převezenydo Prahy na čestné pohřebiště rudoarmejců na Olšanech. Osud jeho doprovoduznáme jen zčásti. Spolujedoucí zdravotnice Nina Andrejevna Kuťkovová zTaganrogu byla zajata a při výslechu v Rajhradě umučena. Je pohřbena na místnímhřbitově.

Od frontového náletu sovětskýchletadel dne 12. dubna, utichly brněnské ulice a život přešel do úkrytů asklepů, někteří lidé dali přednost rychlému útěku mimo město. Přesto nelzepřehlédnout poslední aktivity okupantů. Především se snažili co nejvícněmeckého obyvatelstva odsunout někam na západ. Ještě 20. dubna kolem 18.00hodiny projížděl městem rozhlasový vůz vyzývající Němce, aby se dostavili naurčená seřadiště k posledním evakuačním transportům. I tato kvóta německéhoobyvatelstva vyhnaného z Brna vlastními předáky, je jistě pečlivě zakalkulovánaněmeckými revanšistickými organizacemi do tzv. "divokého odsunu" vpoválečné době. Německá obrana Brna se neustále obávala protiokupačních nálad amožností jejich přeměny v nějaké ozbrojené akce. Snad na naléhání velitelegenerálporučíka Poela, pokud to není výmluva gestapa z vlastní odpovědnosti,začalo gestapo vyhledávat v ulicích podezřelé osoby. Při tom zadrželo několiklidí, kteří vybírali na nádraží z rozbitých vagónů potraviny. Byli obviněni zrabování a uvězněni.

Dne 19. dubna 1945 zřídil velitelbezpečnostní policie Max Rausch na právnické fakultě stanný soud a pět zezadržených bylo jím odsouzeno k smrti. Aby bylo dosažena většího zastrašujícíhoúčinku, odsoudil 21. dubna stanný soud k smrti 14 mužů a 1 ženu. Jejich popravuprovedli příslušníci gestapa ten den odpoledne na střelnici v Bmě - Medlánkácha tam také mrtvoly zahrabali v hromadném hrobě. Poprava měla být plakátována,avšak žádná tiskárna už nebyla schopna plakáty vytisknout. Popravení byli napodzim 1945 exhumováni a pohřbeni na čestném pohřebišti Ústředního hřbitova vBrně.

V průběhu bojů došlo rovněž kuplatňování ústupového plánu A-R-L-Z (Auflockerung-uvolnění, Räumung-vyklizení,Lähmung-ochromenía Zerstörung-zničení).Ustupující jednotky prováděly poslední fázi plánu - ničení. Docházelo k tomutéměř pravidelně asi dvě hodiny před ústupem a převažovalo zakládání požárů vprůmyslových objektech. Z obsáhlého přehledu takto způsobených škod uvádíme jenpro ilustraci malý výňatek. Destrukční skupiny zapálily například sklad obilí vŽidlochovicích, bývalou rafinerii (v té době sklad vojenského materiálu ipotravin) v Hrušovanech u Brna, sladovnu v Rajhradě, lihovar v Syrovicích, mlýnv Rosicích, cukrovar v Sokolnicích, sladovnu v Újezdě u Brna. V Brně samémtěžce poškodily I. brněnskou strojírnu, Zbrojovku a další podniky. Zničeníneměly ujít ani uhelné šachty na Oslavansku. U dolu Julius přestříleladestrukční skupina lana těžní věže, takže těžní klece se roztříštily v hloubce800 metrů. Současně byla zničena elektrická ústředna a tím zastavena čerpadla,takže důl zaplavila voda. Po osvobození převažovaly pochybnosti o tom, jestlije vůbec reálné těžbu obnovit.

Některé objekty se podařiloubránit. Hybešovi partyzáni ochránili před zničením oslavanskou elektrárnu arevoluční ozbrojená skupina šachtu Františka v Padochově. V kritické chvíliustoupila do podzemí dolu, její chodby, průchody a větrací šachty dokonaleznala a mohla v prostoru nepostižitelně manévrovat. Za té okolností sedestrukční skupina k dolu nepřiblížila a ustoupila bez provedení destrukce. Coje proti miliardovým škodám způsobeným okupací a válkou počínání některýchrudoarmějců, kteří si "na památku" vynutili na obyvatelích některédrobné osobní předměty.

Jak už bylo uvedeno, 23. dubnazačal všeobecný útok na Brno. Skupinu gen. Plijeva jsme opustili při rozvíjenináporu z prostoru Střelice - Troubsko - Ostopovice. Po dosažení Svratky přešlačást sil řeku a následně postupovala Rudá armáda po obou stranách řeky, ovšemžeproti směru jejího toku, ke Kamennému mlýnu. Pozoruhodné je hlášení, žepříštího dne, tedy 24. dubna ve 20.00 hodin pronikly přední skupiny 8. gardovéjezdecké a 8. jezdecké divize k Rozdrojovicím a Kníničkám. K osvobození obouobcí v ten den sice ještě nedošlo, avšak přítomnost prvních rudoarmějců v tomtoprostoru byla výrazným signálem pro německou posádku i okupační správu města,aby urychleně opustily svá místa a daly se na ústup po poslední volné ústupovétrase Bmo-Svitavy. Večer 26. dubna před setměním ovládli Plijevovi vojáciŽabovřesky a bojovali na severních okrajích Králova Pole. Příští den postoupilido horní části Řečkovic a přední části blokovaly silnici na Svitavy uřečkovické výspy nazývané Na špici.

Katkovovy pancéře postoupily ažseverně od předměstí Komín, odkud ihned nastoupily cestu do prostoru Bmo -Obřany - Slatina - Podolí k vystřídání. Hlavní velení RA považovalo 7.mechanizovaný sbor za svazek, který se nejvýrazněji prosadil v bojích o Brno.Odpočinek a doplnění sbor nutně vyžadoval. Z původního stavu 165 tanků asamohybných děl, které měl na počátku svého nasazení na jižní Moravě, poklesljejich počet k 20. dubnu na 95 a po osvobození Brna disponoval pouze 46obrněnci. Ve skutečnosti se sbor vystřídání nedočkal a zůstal v boji až do 9.května 1945.

Maršál Malinovskij vydal 27.dubna směrnici, v niž požadoval, aby vojska generálporučíka Plijeva nejpozdějido dvou dnů zaujala obranu na linii Tišnov - Rosice - Zbýšov - Ivančice. Tamjižně od řeky Jihlavy probíhalo obranné pásmo 7. gardové armády ve směru na Miroslava Laa a. d. Thaya v Rakousku. Od rozmezí Kouřim - Tišnov probíhala postavení53. střelecké armády vymezená místy Řečkovice - Mokrá Hora - jižní Soběšice -Bílovice nad Svitavou - Kanice - Březina a dál až k Radslavicím u Vyškova.

Východně od Svratky 23. dubna vpoledne vstoupily do boje 18. gardový střelecký sbor generálmajora I. M.Afonina a 6. gardová tanková armáda generálplukovníka A. G. Kravčenka. Pěšákůmlemovaly cestu Svratka a Svitava. Na svém postupu Procházeli Židlochovice,Loučku (dnes místní část Rajhradic), Přízřenice, Dolní a Horní Heršpice, Brno -Komárov a kolem Svitavy dorazili až do Obřan. K večeru 25. dubna na více místechpřekročili vodní toky a připravili se na zteč vnitřního města Brna. Tankisté vsoučinnosti se střeleckými jednotkami se rovněž probojovali do předměstskýchčástí od Komárova až po návrší Hády a ráno 26. dubna vstoupili do pouličníchbojů.

Tanky a samohybná děla 9.gardového mechanizovaného sboru vyjely z předměstí Nové Černovice do středuměsta, od jihu obcházely obě městské dominanty - petrskou katedrálu a hradŠpilberk, na svém dalším postupu míjely západní okraje Masarykovy čtvrti azastavily se přibližně jeden kilometr jižně od Kamenného mlýna na Svratce. Technika5. gardového stalingradsko-kyjevského tankového sboru pod velenímgenerálporučíka Saveljeva se probíjela z předměstské části Juliánov k hlavnímunádraží a odtud k parku Lužánky a kolem právnické fakulty Masarykovy univerzitydo Žabovřesk.

Vojska 2. gardového nikolajevsko-budapešťskéhosboru po ovládnutí Šlapanic obešla Líšeň, obsadila návrší Hády a přesMaloměřice pokračovala ve vytlačováni nepřítele z Husovic, Černých Polí amířila do prostoru mezi Královým Polem a Řečkovicemi. Večer 26. dubna se celásovětská tanková armáda soustředila v pásmu od Medlánek přes Královo Pole doObřan s obranou orientovanou na sever. Střelecká vojska 55. armády se dočasnězastavila na čáře Kamenný mlýn - Komín - Královo Pole - Obřany, kóta 471 meziBílovicemi nad Svitavou a Ochozem. Až na část Řečkovic nazývanou Dolnice, kterouosvobodily střelecké jednotky 2. května 1945, bylo večer 26. dubna 1945 celéBrno zbaveno německých usurpátorů a přes veškeré svízele frontových bojůprožívalo po šesti letech okupace opět svobodný národní život.

Po ztrátě Brna si velení skupinyněmeckých armád Střed uvědomovalo, že na Jihlavě je stále ještě nedostatečnězajištěný dotyk mezi 1. tankovou armádou gen. Wöhlera a 8. armádou ze skupiny Ostmark. V pořadí už třetípokus o zaceleni této riskantní mezery spočíval nyní v záměru posílit doteková křídlaobou armád přisunutím po jedné divizi z každé strany. Za tím účelem byla odVídně přes Mikulov, Laa a. d. Thaya, Znojmo, Třebíč a Náměšť nad Oslavoupřisunuta 25. dubna k Rosicím 6. německá pancéřová divize a tam ji převzal dosvé sestavy 24. tankový sbor 1. tankové armády. (S částí 6. pancéřové divize seještě setkáme v pasáži o potlačení povstání ve Velkém Meziříčí.) Od 8. armádygen. Kreysinga (skupina armád Ostmark) nastoupila cestu do prostoru MoravskýKrumlov-Olbramovice 25. tanková divize, načež obě budou usilovat o vyplněnípoloprázdné průrvy západně od Ivančic, stále ještě střežené 15. jezdeckoudivizí gen. G. A. Bělousova v součinnosti s partyzány.

Vyhnáním nacistickýchmilitantních sil z Brna stal se 26. duben 1945 dnem osvobozeni a dnem úcty kevšem, kteří v tomto boji položili své životy. Nelze ovšem opomenout, že napravém boku útočících vojsk, osvobodil 49. střelecký sbor genpor. G. N.Terenťjeva město Slavkov. Sovětská vojska vyznávající s úctou tradicenárodněosvobozeneckých bojů svých národů, si velice připomínala, že naSlavkovsku bojují po 140 letech v krajině bitvy tří císařů, tentokrát ovšemvítězně. Moskva oslavila osvobození Brna dvaceti dělostřeleckými salvami ze 224děl. V rozkaze vrchního velitele Rudé armády č. 354 se k této události uvádělo:"Vojska 2. ukrajinského frontu se při pokračování v útoku dnes, 26. dubna,zmocnila mistrným obchvatným manévrem a čelným útokem velkého průmyslovéhocentra Československa města Brna, významné dopravní křižovatky a mohutnéhoopěrného bodu německé obrany." Tato slova, jako i citát z rozkazu ke Dnivítězství 9. května 1945, byla vytesána na Památník vítězství na náměstí Rudéarmády (nyní Moravské náměstí). Po roce 1990 byly oba texty na základěrozhodnutí rady města Brna z pomníku odtesány jako závadné. Zmrzačený památníknení ostudou těch, co za svobodu bojovali i padli, nýbrž znamením ubohosti vpočínání městských radních, kteří zvedli ruku pro tento nekulturní čin.

K dovršení původní koncepcebratislavsko-brněnské operace zbývalo ještě provedení útočného manévru od Brnak Olomouci a navázání spojeni s vojsky 4. ukrajinského frontu. Poslední fázeoperace bezpodmínečně vyžadovala posílení tohoto útočného směru a proto tambyla dirigována 6. gardová tanková armáda genplk. A. G. Kravčenka. Ta však vbojích o Brno ztratila polovinu svých pancéřů a proto musela být doplněna 64novými stroji. Střelecká vojska na olomouckém směru posílil 24. gardový-bratislavský - střelecký sbor generálporučíka A. J. Kruze odvelený z jihuMoravy od 7. gardové armády. Výchozí prostor pro zahájení útoku byl vymezenSlavkovem a Viničnými Šumicemi. Následující den po osvobození Brna, 27. dubna,zahájili vojáci gen. Kruze ve 14.00 hodin zteč nepřátelských pozic. Poprolomení protivníkovy obrany vstoupili 28. dubna do útoku rovněž tankisté gen.Kravčenka. Útok se rozvíjel slibně, 30. dubna už byl osvobozen Vyškov a úkolvyhnat okupanty z Olomouce ve dnech 2. nebo 3. dubna nebyl nereálný, avšak jakto často bývá, skutečnost plány měnivá. Nepřítel si byl velice dobře vědom toho,že by RA tímto způsobem pronikla do operační hloubky jeho obrany a proto předProstějov nasadil své zálohy a některé posily dokonce povolal od MoravskéOstravy. Sovětští tankisté dne 3. května sváděli těžké boje v prostoruIvaň-Čehovice-Brodek u Prostějova a pronikání kupředu se zpomalovalo. Fronta natomto úseku začala stagnovat také z jiných důvodů.

Dne 30. dubna spáchal sebevražduA. Hitler a Rudá armáda 2. května 1945 dobyla Berlín. V české kotlině sezkoncentrovalo velké a stále bojeschopné uskupení armád pod velením polníhomaršála F. Schörneranazývané Střed (Mitte), s nímž měl führerův nástupce velkoadmirál Dönitzdalekosáhlé plány v politické hře o západní Československo a jeho hlavní město.Do popředí vojenského plánování vstoupila neodbytně potřeba přípravy aprovedení pražské operace. To ovšem představovalo u 2. ukrajinského frontuprovedení spousty přesunů, z nichž ale budou zmíněny jen ty nejdůležitější.

Už dříve bylo naznačeno, že najižní Moravě u rakouských hranic maršál Malinovskij předpokládal utvořeníhlavního útočného uskupení ve směru české Budějovice - Plzeň. Jehonejdůležitějšími silami měla být 7. gardová armáda a 6. gardová tanková armáda,která sem byla převelena od Vídně a do boje zasazena od 19. dubna. Náročnostbojů na brněnském směru si vyžádala tankisty jinde. Už 25. dubna útočí na Brno,a sotva splní svůj podíl na osvobození hlavního města Moravy už přechází naolomoucký směr. Než tady splní předpokládané poslání, vydává maršál Malinovskijnovou směrnici a požaduje, aby tanková armáda přerušila boj před Prostějovem,předala svá postavení pěšákům 53. armády a sama urychleným přechodem se k ránu5. května soustředila v prostoru Uherčice-Strachotín-Starovičky-Kurdějov. Zavelitelské stanoviště byly genplk. Kravčenkovi přikázány Hustopeče. Po 15 dnechvyčerpávajícího bojového nasazení opět pokračovala tam, kde na moravské půdězačínala.

Rozhodnutím hlavního velení RAbyla od 3. ukrajinského frontu v Rakousku odvelena na Moravu ještě 9. gardováarmáda gen. Glagoleva a zasazena po jižním boku už mnohokrát zmiňované 7.gardové. Tímto způsobem vzniklo primérní úderné uskupení, jehož cílem bylo vednech 12. - 14. května proniknout na řeku Vltavu- a podílet se na osvobozeniPrahy. V době vrcholného soustřeďováni sovětských armád rozťalo situaci jakoblesk Pražské povstání. Všechno urychlilo a všechno změnilo. Poněvadž naBměnsku zůstávala převaha sil 2. ukrajinského frontu, logika věcí napovídala,že tu musí vzniknout další útočné uskupení na Prahu, ačkoliv to v původníkoncepci bratislavsko-brněnské operace nebylo. Jeho jádrem byla 1. gardovájezdeckomechanizovaná skupina genpor. I. A. Plijeva, včetně 7. mechanizovanéhosboru. Postupně se stahovala z fronty Rozdrojovice-Rosice-Zbýšov-Ivančice-řekaJihlava na západ od Brna na osu příštího postupu, kterou představovala silniceBrno-Jihlava-Praha. Přímo podél komunikace se připravovali tankisté 7. sboru,po jeho bocích měly by útočit oba jezdecké sbory.

Současně opouštěla svá stanovištěseverně od Brna 53. armáda a podle ustáleného schématu zaujímala nová postavenípřed rychlými svazky generála Plijeva. 18. gardový střelky sbor dostalpřidělený prostor Oslavany-Zbýšov-Babice u Brna 49. střelecký se připravoval vpásmu Tetčice-Rosice-Říčany u Brna a konečně 50. střelecký sbor měl vymezeno územíOstrovačice-Veverské knínice a Veverská Bítýška. Zjednodušeně řečeno, dosouběžného pohybu se dostala všechna sovětská vojska od moravsko-slovenskéhopomezí až po Ostrovačice, dnes velice známé místo na dálnici D1. Střídánímvojáků bylo nejvíce překvapeno obyvatelstvo ve vesnicích severně odBrna-Řečkovic a v dalších vesnicích na východ, v Jehnicích, Útěchově,Soběšicích, Babicích nad Svitavou a dalších. Už 5. května odpoledne spatřilimístní lidé jednotlivé vojáky v neznámých uniformách a s čepičkami se dvěmazvláštními rožky. Nemluvili žádným ze slovanských jazyků a teprve až po chvílipoznali, že jsou to Rumuni.

Cesta rumunské armády k Brnu bylavelice spletitá. Starší lidé pamatovali, že Rumunsko před druhou světovouválkou bylo spojeneckým státem v rámci Malé dohody (ČSR, Rumunsko, Jugoslávie),a že naše i rumunská armáda pořádaly společné vojenské manévry a rumunštípolitikové bývali u nás vítanými hosty. Všechno se ale změnilo po Mnichovu 1938a vypuknutím války 1. září 1939. Z rumunské politiky byli vytlačeni stoupenciodporu proti hitlerovskému Německu a jejich místo zaujal náčelník železnýchgard a "náčelník státu", fašista maršál Ion Antonescu. ZfašizovanéRumunsko se od prvního dne přepadení SSSR Německem, od 22. 6. 1941, podílelo nabojích na východní frontě. Teprve v důsledku vojenské porážky a domácíhoantifašistického povstání ukončilo 24. 8. 1944 bojové akce po boku Německa apožádalo o přiměří. Kapitulaci podepsalo v Moskvě vůči všem členům Velké Trojky(SSSR, V. Británie, USA) dne 12. 9. 1944. Jednou z kapitulačních podmínek byloustanovení, že se Rumunsko silami 12 (později 17) divizí zúčastní boje protiNěmecku po boku Rudé armády. Rumunská armáda v následujícím období prošla vbojích Maďarskem a od 18. prosince se začala podílet na osvobozování Slovenska.

V době, kdy rumunští vojácipřekonávali Bílé Karpaty a vstupovali na východní Moravu, vytvářely dvěsamostatné vševojskové armády. 1. rumunské armádě velel sborový generál VasileAtanasiu a 4. armádě sborový generál Nicolae Dascalescu. Obě byly operativnězačleněny do 2. ukrajinského frontu maršála Malinovského. První byla podřazena53. sovětské armádě a bojovala na jejím pravém boku. Čtvrtá armáda bojovala vsestavě 40. sovětské armády, a to na jejím levém boku, takže obě rumunské armádypostupovaly pospolu a osou jejich postupu bylo rozmezí mezi 53. a 40. armádou. Vněkolika posledních letech zdůrazňují brněnská media zásadní podíl rumunskýcharmád na osvobození Brna a nechybí ani vyjádření, že při tom padlo v Brně vícRumunů než Sovětů. O tom, kde 27. dubna 1945, den po osvobození města, stályrumunské formace, nás informují operační svodky pro štáb 2. UF. Podle nich 4.rumunská armáda pravým křídlem stále ještě bojovala na Slovensku přibližně načáře Čičmany-Zliechov-Trenčanská Teplá-Opatové a na Moravu přecházela vprostoru Lopeníku. Dál její postavení lemovala Březová pod Lopeníkem, Bánov,Uherský Brod, Vlčnov, Dolní Němčí a končila východně od Suchova.

A právě tam, východně od Suchova,začínalo bojové pásmo 53. sovětské armády a tím také 1. armády rumunské. Jejíbojovou linii vyznačovala místa Suchov-Lipov-Blatnice-Moravský Písek,Vracov-Kyjov (jih) a Stavěšice. Je vyloučeno, že by 26. dubna 1945 bojovala vměstě Brně jakákoliv rumunská vojenská část a tudíž zde v tento den nemohla mítztráty na životech svých vojáků. Nebudeme-li uvádět účast Rumunů v bojích oOřechov u Brna anebo v Brně samém, neznamená to umenšování zásluh rumunskýcharmád za osvobozeni podstatné části Moravy. První rumunští vojáci se přiblížilik severním okrajům Brna (Řečkovice) 5. května 1945 aby po příjezdu dalšíchvystřídali v noci ze 6. na 7. května jednotky 53. armády, která jak už víme,byla na přesunu západně od Brna do nového bojového uskupení. Nová postavenízaujímali Rumuni po náročných a vyčerpávajících pochodech, někdy dorazilipozději než se předpokládalo a některé části stanovený úkol v této vypjatésituaci už ani nestihly.

Rumunská linie severně od Brnaprobíhala od Obory (mimo) na východ a vyznačovala je tato místa: Rozdrojovice,Ivanovice, Mokrá Hora, Jehnice, Jezera, stanice Babice, Babice. Už 7. květnazačaly pronásledovat ustupující německé vojsko a svůj postup 1. rumunská armádaukončila v prostoru soustředění jižně od Havlíčkova Brodu a 4. armáda v okruhuŽďár n. S., Bystřice n. P. a Nové Město na Moravě.

Jiskry a plameny českého národního povstání

Všechny hlavní proudy domácíhonárodně osvobozeneckého úsilí protihitlerovské okupaci se programově shodovalyna potřebě připravit na závěr války vyústění odboje v lidové české národnípovstání. Představy o jeho podobě vyvolávaly sice mezi účastníky rezistencenejrůznější úvahy a nejednou dokonce i spory a roztržky, avšak v jednompanovala převažující shoda: povstání má naději na úspěch jen tehdy, bude-li buďreagovat na předpokládaný krizový rozpad nacistické moci v Německu, nebovypukne-li v koordinaci s postupem vítězících spojeneckých armád na našemúzemí. Jarní ofenzíva Rudé armády a postup 2. a 4. ukrajinského frontu naMoravu postavily domácí odboj před neodkladné rozhodnutí: nastávají předpokládanépodmínky pro povstání? Jestli ano, pak bylo nutné bezprostředně rozhodovat ojeho vedení, výzbroji, taktice, o kontaktech na zahraničí ohledně slibovanýchdodávek zbraní a mnoho jiného. Nastal čas konfrontaci mezi představami askutečností.

Pod vlivem nepodložených zpráv okapitulaci Německa došlo 1. května 1945 k povstání v Přerově. Předpokládanéspojení s Rudou armádou nebylo navázáno a protože chybělo jednotné řízení akcí,postupovaly oddělené skupiny povstalců podle vlastního uvážení. Jedni začali jednats německou posádkou o složení zbraní, jiní, především železničáři, vstoupily dootevřeného boje, zatímco další spoléhali na účast partyzánů, o níž nikdo nicurčitého nevěděl. Z ilegality vystoupil ONV a rokoval s okresním hejtmanem dr.Krautem o předání správních úřadů, avšak nedokázal ho revolučním právemsesadit. Přerovským občanům nechybělo odhodlání a statečnost, zaslouží si za něuznání a poctu. Povstání vypuklo spontánně, převalilo se městem i okolím jakonezadržitelná vlna, která po svém opadnutí příliš obnažila všechny slabinyněkolikahodinového boje.

Po zprávách o tom, že kapitulaceje iluzí, bojová aktivita ve městě ochabovala. V souvislosti s ústupem povstánínarůstalo otřesené sebevědomí Němců. Před večerem dal dr. Kraut internovatosoby zastižené na radnici. Lidé zadržení na náměstí byli uvězněni jako rukojmív budově gymnázia a Hitlerových kasárnách. V ulicích pokračují razie na osobypodezřelé z účasti na ozbrojených akcích. Poslední známky odporu zmrazívyhlášené stanné právo.Druhé dějství přerovského dramatu se začne odvíjet naúplně protilehlém okraji Moravy, v Jihlavě. Krátce po půlnoci z 1. na 2. květen1945 vyburcuje tamní služebnu gestapa naléhavý telefonát z Prahy. Volá osobněstátní ministr pro protektorát K. H. Frank a žádá k telefonu nejmocnějšíhopolicejního představitele na Moravě Komandéra bezpečnostní policie Maxe Rausche,který je tam ubytován po útěku z Brna. Frank mu zle vyčinil za to, že mu dosudnic nehlásil o událostech v Přerově a nařídil mu, aby okamžitě odjel na místopovstání a bez pardonu ztrestal zadržené faktory odboje.

Bezprostředně po rozhovoru sevydává Rausch na cestu. Kromě nezbytného doprovodu bere s sebou ještěSS-Hauptsturmführeraa kriminálního radu Otto Koslowského. Do Přerova jedou objížďkou přes Svitavy ana místo dorazí na úsvitu 2. května. Zde především pokáral vedoucíhopřerovského gestapa Karl Streita (1898) za včerejší nerozhodné počínání apohrozil mu vojenským polním soudem. Pak ho ostentativně nechal stranou svépozornosti. Na jeho místo už v noci telefonicky povolal Richarda Heidana(1893), šéfa gestapa v Olomouci a deset jeho policejních úředníků. Notněpodnapilý Rausch vyslechl stručné hlášení o situaci ve městě, letmo prohlédlzápisy o výslechu nejexponovanějších zajatých osob a pak jménem pomyslnéhostanného soudu vynesl ortel smrti nad 21 povstalci. Během svého pobytu vPřerově dal Rausch vytisknout svou vlastní vyhlášku o stanném soudu a výjimečnědal vytisknout pod ni v celém znění svou funkci - Komandeur derSicherheitspolizei, takže o zodpovědné osobě netřeba pochybovat. Na Moravě bylpouze jediný muž zastávající tuto funkci. Bylo to ale zcela neobvyklé, protožev jiných případech se kryl za označení - Ortskommandant.

Předurčené na smrt, o nějakémsoudu nelze hovořit, převezlo olomoucké gestapo na střelnici v Lazcích uOlomouce a tam je i s dvěma dalšími muži, kteří měli připravit hrobovou jámu,postřílelo. Jen s malým odstupem odjížděli také do Olomouce Rausch a Koslowski.Tam přijali hlášení o provedení exekuce, přenocovali v kasárnách a ráno 3.května- odjeli do Litovle. V průběhu dne zaplavily litovelský okres vyhlášky ostanném právu, podepsané obligátním Ortskommandant(em). Ať už podrobnosti bylyjakékoliv, v daném dni v Litovli rozhodoval Rausch. Do rajónu okresu a tím i dopásma vyhlášeného stanného práva náležel hrad Bouzov, kolem kterého se vprvních květnových dnech dělo mnoho mimořádného. Dne 2. května opouští hradzvláštní 22 členné komando SS-Untersturmführer(a) Hoffmanna, údajně pověřené ochranou hradu. Hnednásledující den odchází poslední zaměstnanci ze správy hradu. Vše probíhá ráznějak podle rozkazu. Už v této době však k Bouzovu míří početné protipartizánskékomando SS-Obrsturmführer(a)Egona Lüdemanna(1910). Je součástí 43. oddílu pro zvláštní použití jemuž velí muž s akademickýmvzděláním dr. Werner Brandt, současně inspektor všech ostatních oddílů prozvláštní použití (ZbV-Kommandos). Bezprostředně podléhá Max Rauschovi a jevyloučeno, že by cokoliv Ludemann podnikal bez vědomí obou těchto svých šéfů.

Lüdemann jede na Bouzov, je to jediná spolehlivá základnapoblíž okresního města a samozřejmě už také v okruhu stanného práva. Všichniuvedení velitelé jsou si dobře vědomi toho, že silnice Přerov-Olomouc-Litovel adál na Svitavy je v dané době hlavní spojnicí mezi východní a západní Moravou avyžaduje zvláštní ochranu. Současně jsou všichni specialisty na boj spartyzány, o jejichž výskytu a pohybu jsou dobře informováni už z dřívějšíchhlášení. Vědí také o přepadech u Hádkova mostu v serpentině jako stvořené propartyzánskou aktivitu.

Rauschova přítomnost v krajiumožňovala rychlou dohodu na odstrašující protipartizánské akci, kteroupřisoudí k provedení Ludemannovu oddílu. Metoda byla známá a osvědčená,hrdlořezům z protipartyzánského komanda nebyla třeba nic dlouho vysvětlovat.Spočívala v infiltraci provokatérů do partyzánských řad, vylákání partyzánů napříhodná místa a tam jejich vydání nacistickému oddílu pro zvláštní použití kzáhubě. S takovým zadáním jel Ludemann k Bouzovu. Kdyby v určeném prostorunenašel dost drastické podmínky a okolnosti pro trestní akci, vezl s sebou provšechny případy osm rukojmí, jejichž vhodně naaranžovaná likvidace by mohladostatečně navodit záminku k teroristickému zásahu. Mimoto měl k dispoziciskupinu národně deklasovaných Ukrajinců a Rusů vycvičených v přípravě lstivýchléček.

Záhy po příjezdu na hrad 4.května 1945, vyslal Ludemann k večeru do terénu tři skupiny protipartizánskýchprovokatérů. První vedl příslušník ukrajinské SS-formace Nikolaj Sivolov, kterýsměřoval k Javořičku, Druhou skupinu vedl provokatér Jakov a třetí Alex. Měliza úkol "prověřit terén a pracovati podle svých osvědčených způsobů".Co tím bylo míněno je zřejmé z předchozích řádků. V průběhu "prověřováníterénu" narazily na dosud podrobněji neidentifikovanou partyzánskouskupinu, došlo k přestřelce, v níž byli čtyři provokatéři zastřeleni. Ostatnírychle ustoupili na hrad a vše ohlásili Ludemannovi. Ten na takové nebo obdobnéhlášení čekal, důvod pro pogrom byl dostatečný. Ráno 5. května dal nastoupitsvé komando, nařídil přezkoušení zbraní, doplnění munice, granátů a pancéřovýchpěsti a nařídil odchod ve směru k Javořičku. Další dějství tohoto dramatu jevelice známé: vesnici vypálili a 38 mužů zastřelili tam, kde je právě potkali.Následující den opustili Bouzov a odjeli na Svitavy, kam už před nimi směřovalMax Rausch, dost možná v doprovodu W. Brandta.

Na zpáteční cestě se Rauschzastavil v Brněnci. Měl tam svého dobrého přítele ještě z dob svého působení vPolska. Jeho jméno by snad zapadlo, nebýt Spielbergova filmu SCHINDLERůV SEZNAM. Ano, právě tady trávil svéposlední válečné roky Oskar Schindler, továrník, který svou pozici vybudoval nazkonfiskovaném židovském majetku a na otrocké práci deportovaných židů.Komandér Rausch považoval za naléhavé navštívit ho i za těch nejvypjatějšíchdnů konce války. Ve své zločinné činnosti si zřejmě rozumněli, avšak cosplétali na svou záchranu před porážkou, to už se asi nedozvíme. Ačkoliv Rauschjel zpět do Jihlavy přes Brněnec, v Letovicích za svým podřízeným velitelem 28.ZbV-komanda Herbertem Kukou, nezastavil. S ním už měl likvidační plán dojednána hlavní protivník partyzánských oddílů Jermak, Třetí rota, Tyrš, Kozina věděl,co jeho nadřízený žádá. Ještě předtím než odjel z Letovic do Svitav a dál doJihlavy, zanechal za sebou 20 zastřelených příslušníků partyzánského hnutí adalší 4 zastřelené muže v německých uniformách, pravděpodobně německé zběhy.

Svou anabázi ukončil Rausch sKoslowskim opět v úřadovně gestapa v Jihlavě, kde je očekával vedoucí pobočkygestapa Rudolf Blume a do Brněnské pobočkyJohann Kraus. Nové nasazení v přifrontovémúzemí na sebe nedalo dlouho čekat. Ve Velkém Meziříčí byl od rána 6. květnazjevný neklid a jakási nedefinovatelná atmosféra očekáváni něčeho rozhodného.Zprávy o pražském povstání vyvedly občany na náměstí, partyzánské skupiny sestahovaly k městu a připravovaly se na možnost střetnutí s ustupujícími vojskyokupanta. Do starobylé radnice na náměstí přicházejí zástupci ilegálníchpolitických organizací i mluvčí předválečných politických stran a organizací.Hlučící shromáždění hledá způsoby vytvoření vedoucího činitele povstání arevoluce. Shromáždění na radnici jednoznačně uznává, že jedinou autoritou,která je schopná dát povstání směr a cíl je komunista Jindřich Nováček, žijícípo celých šest let okupace v ilegalitě.

Poslední vedoucí gestapáckéúřadovny v Moravské Ostravě, odkud ho vyhnala Rudá armáda byl dr. WilhelmLehmann. Z Moravské Ostravy ustoupil Lehmann přes Olomouc až do VelkéhoMeziříčí.Před svým ústupem ještě stačil vydat rozkaz k popravení 18 členůodbojové skautské skupiny Vladimíra Čermáka. Druhou část popravy řídil Lehmannna břehu říčky Balinky, kde bylo zastřelo 14 mužů. Hlavní osobnostVelkomeziříčského povstání, Jindřich Nováček byl 7. května kolem 19.00 hodinyoběšen na stožáru městského osvětlení. Katovskou práci provedli dvapříslušníci, ukrajinských SS-formací. V tu dobu už P. Schauschütz věděl obezpodmínečné kapitulaci německých vojsk podepsané toho dne ve 2.41 v Remeši(Rems, Francie). Zločin ve Velkém Meziříčí spadá plně na hlavu komandéra MaxeRausche a brněnských gestapáků Schauschütze, Soukupa a Lehmana. Wehrmacht jim pomáhal přizabezpečení akce a dopravě.

Plameny národněosvobozeneckéhopovstání se nezadržitelně šířily západní Moravou. Ohlas pražského povstánípodnítil protiněmecké vystoupení také v Třešti a to dokonce už 5. května 1945.Moment překvapení měl úspěch. Revoluční Národní výbor převzal ve městě moc ajeho ozbrojená družstva ihned pozatýkala na 50 prominentních osob okupačníhorežimu a umístila je do městské věznice. Rozhodný postup povstalců přimělokupační úřady k opuštění města i se svým ozbrojeným zajištěním. Národní výborsi byl dobře vědom toho, že válka neskončila a protiakce vůči povstání v Třeštinení vyloučena. Revoluční správa města proto hned druhý den vyhlásilamobilizaci a začala zajišťovat město systémem barikád.

K trestní výpravě skutečně došlo,stalo se to 7. května 1945. Rozkaz k nájezdu do Třeště nepřišel od nikohojiného, než od nám už dobře známého Komandéra bezpečnostní policie Maxe Rauschez jeho pobytu v úřadovně gestapa v Jihlavě. Skupina jím určených gestapáků zaúčasti posil od pořádkové policie a vojska udeřila na město po silnici odStonařova. Bez vyzvání postřílela družstvo obránců barikády a pronikla doměsta. Internované Němce a kolaboranty interventi ihned propustili a městemzavládl teror. Posléze bylo 7. května na dvoře vězeňské budovy popraveno 49místních mužů, dalších 9 padlo v boji. Rausch, "v boha věřící", jaksám po válce uvedl do protokolu, mohl přijmout hlášení o potlačení povstání vTřešti s uspokojením...

V Jihlavě od 6. května usilovalRevoluční NV o převzetí správy města, avšak možnosti ozbrojeného vystoupeníbyly velice omezené a riskantní pro silnou koncentraci německého zfašizovanéhoobyvatelstva, značný počet vojenských a policejních jednotek a velice důležitouroli hrálo i to, že město bylo záložním místem pro velitelství policejníchútvarů evakuovaných z Brna. K večeru 6. května vystoupil z ilegality RNV.Nejednal sice ještě na radnici, avšak okupační komisař Czerwinka se zřeklsprávy města, což byl počáteční úspěch. Následující den odpoledne jednal už RNVna radnici. V jeho čele stál V. Hons. Schůze však byla násilně přerušena. Vestejný čas předjelo před radnici 12 německých obrněných transportérů a ostřenabité zbraně namířily do oken budovy. Do shromážděni národního výboru sedostavil osobně velitel bezpečnostní policie Max Rausch spolu s plukovníkypolicie a současně veliteli 21. SS-policejního pluku SS-Standartenführerem G.Attenbergerem a SS-Standartenführerem J. Heischmannem. Provázel je místníposádkový velitel podplukovník Mitweg. Rausch kategoricky zakázal činnostnárodního výboru a vyhlásil ve městě stanné právo. Výbor sice protestoval protizavedení mimořádného stavu a naopak žádal kapitulaci německých ozbrojených sil,avšak zjevně jednal pod přesilou.

Ráno 8. května pplk. Mitwegoznámil NV odvolání stanného práva a prohlásil, že během několika hodin vojskoi policie město opustí. V rozporu s podmínkami podepsaného příměří ozbrojenésíly i se zbraněmi a vozidly odjely, namísto toho, aby zůstaly stát a složilyzbraně. Max Rausch ve společnosti policejních důstojníků a příslušníků gestapaujížděl k Písku, kde předpokládal u západních spojenců benevolentnějšíposuzování svých zločinů. Brňané na nejpříšernější postavu německé nacistickéokupace nezapomněli. Na žádost ČSR byl vydán k potrestání do Brna a tam poodsouzení Mimořádným lidovým soudem byl 1. března 1947 popraven.

Na pomoc povstalecké Praze a ke konečnému vítězství

Pokud lze vůbec jednoznačněrozlišit průběh jednoho válečného dějství od druhého, skončilabratislavsko-brněnská útočná operace Rudé armády 5. května 1945 Následujícíhodne, 6. května, zahájila její vojska pražskou operaci za účasti tříukrajinských frontů. První směřoval ku Praze od Drážďan, čtvrtý ze severníMoravy a druhý z jižní Moravy. Armády maršála Malinovského vstupovaly dodalších bojů po značných ztrátách na lidech i materiálu a jejich další nasazenísi vyžadovalo mistrné vedení vojáků v poli a nesmírné nároky na jejich volníkvality. Důvodem k urychlenému nástupu Sovětů bylo jednak vzplanutí pražskéhopovstání a to, že do značné míry bylo bojově konfrontováno se skupinou armádStřed polního maršála F. Schörnera.Bylo to uskupení čítající téměř jeden milion vojáků, stále ještě dobřevyzbrojených a bojeschopných. Podle vlastních Schörnerových slov byla frontaskupiny armád Střed ještě 7. května celistvá a pod jeho kontrolou. Zničitněmecké armádní uskupení ve středních Čechách bylo nejvlastnějším způsobempomoci povstalecké Praze.

Jižně od Pohořelic zahájilyútočný boj střelecké sbory generálplukovníka Šumilova 7. května v 7.15 hod.SELČ. Následujícího rána vyrazily do průlomu tanky generálporučíka Kravčenka.Večer 8. května jeho tankisté manévrovali 140-150 km jižně od Prahy a do městapronikla 9. května kolem poledne. Nápor tankových formací podporovala 5.letecká armáda, která v těchto dnech provedla 1540 vzletů na podporu útočícíchvojsk. Z rakouského území podporovala útok také část 17. letecké armády 3.ukrajinského frontu. Ve prospěch Kravčenkových tankistů provedla 578 vzletů. "Brněnské"útočné uskupení RA zahájilo boj na pražském směru v poledne 8. květnapředsunutými prapory 18. gardového střeleckého sboru, ačkoliv všechnypředpokládané přesuny nebyly ještě provedeny. Velitel sboru generálmajor Afoninse záhy rozhodl útok rozšířit a po krátké, avšak mohutné dělostřelecké přípravěvydal v 15.30 hod. povel k nasazení hlavních sil. Večer 9. května bojovali jehopěšáci před Jihlavou. Rozložení 1. gardové jezdeckomechanizované skupinygenpor. Plijeva ve vztahu ke střeleckým sborům odpovídalo vzájemné ustálenépraxi. Soustředila se v týlu střeleckých svazků přímo na ose útokupředstavované silnicí Brno-Jihlava-Praha. Rovněž její operační plán vycházel zkonstantního pojetí vzájemné součinnosti. Nejprve jako vždy měla vstoupit doboje střelecká vojska a rozrazit nepřátelskou obranu. Za takového předpokladuby vyjely jezdecké sbory a 7. mechanizovaný sbor, prošly by vzniklým průlomem,předstihly střelecké části a rychle postupovaly na Prahu.

Na úsvitu 9. května pokračovalútok náporem rychlých svazků 1. GJMS. Vpředu útočily brigády 7 mechanizovanéhosboru, který po obou stranách zajišťovaly divize 4. a 6. jezdeckého sboru.Tanky generálmajora Katkova překonaly vzdálenost ku Praze asi podvanáctihodinové nepřetržité jízdě. Přibližně v půl sedlé večer navázaly vPraze spojení se 4. tankovou armádou 1. ukrajinského frontu, která dorazila odDrážďan. Jezdecká vojska projížděla večer 9. května Jihlavou a po celonočnímúsilí dosáhla ráno 10. května jihovýchodních okrajů Prahy. Byl to vynikajícívýkon nejenom jezdců, ale i jejich koňských spolubojovníků. Tam na okrajíchPrahy ukončili nejenom účast na poslední operaci RA na našem území, současněposledním rozkazem k zastavení boje skončila role vojenské jízdy v dějináchválek na evropském kontinentě. Specifický rys v rozvinutí bojové činnosti obouútočných uskupení RA na jižní Moravě spočíval v tom, že byla zahájena pouzavření úmluvy o vojenské kapitulaci Německa. Tu podepsal zmocněnec vrchníhovelitelství německých branných sil generál Alfred Jodl v noci na 7 květen 1945ve 2.41 hod. v hlavním stanu anglo-amerických expedičních sil generála DwightaDavida Eisenhowera v Remeši (Rems). Kapitulační akt z Remeše byl následujícíhodne 8. května 1945 v 0.15 hod. ratifikován v sídle sovětského velitelství vBerlíně-Karlshorstu. Jménem OKW jej potvrdil maršál Wilhelm Keitel. Obě verzekapitulačního dokumentu shodně určovaly Německu bezpodmínečnou kapitulaci súčinnosti od 8. května 1945 ve 23.00 hod. (SELČ), tj. 24. 00 hod. VEČ. Prvnímírovou sekundou byla 00.01 dne 9. května 1945. Protože utlačené národyočekávaly první svobodný den, označily za něj oprávněně 9. květen.

Od počátku devadesátých letprovázejí výročí květnových událostí v roce 1945 úvahy a komentáře sdělovacíchprostředků na téma, jak "jedině správně" pojmenovat závěr druhésvětové války. Oficiální politické kruhy téměř bez výjimky přešly u nás kpřeznačení vítězství nad Německem na pouhý konec války. V neposlední řadě jevýrazem těchto snah i přesunutí státního svátku z 9. na 8. květen 1945. Ovšemposlední den války nelze chápat jinak než jako poslední den bojů, vraždění,týrání a všech těch negativních jevů, které agresivní válka Německa a jehosatelitů lidem přinesla. Pouhý "konec války" může být chápán velicerozmanitě a skýtá mnoho možností jeho interpretace či desinterpretace podlepřevažujících politických zájmů. Může být chápán jako forma dohody válčícíchstran uzavřená po dosažení obapolných zájmů, anebo jako konstatování nerozhodnéhovýsledku válečného střetnutí. Pod pojem "konec války" je možnépodsouvat dokonané i nedokonané snahy o příměří, o transformování jedné formyvzájemného nepřátelství v jinou, vedenou jinými prostředky a v jinémmezinárodním uskupení, a nebo může jit o jakýsi "čestný mír", jak otom s oblibou uvažovala německá generalita.

Z příslušné slovní zásoby v roce60. výročí znovuobnovení Československé republiky úplně vypadl termínbezpodmínečné kapitulace Německa. Pro současnou politickou rétoriku některýchzemí je to vítané zaretušování historické odpovědnosti za válku a utlumenírozdílu mezi agresorem a obětí. Bezpodmínečnou kapitulaci (unconditionalsurrender) mocností Osy Berlín-Řím-Tokio vytyčili za válečný cíl prezident USAF. D. Roosevelt a předseda vlády Velké Británie W. Churchill na své schůzce 14.- 27.1.1945 v Casablance. Tento princip byl potvrzen na konferencích Velkétrojky (SSSR, USA, V. Británie) v Teheránu, v Jaltě na Krymu a poslézepetrifikován v dokumentu o bezpodmínečné kapitulaci německých ozbrojených sil zRemeše a Berlína 7. a 8. května 1945. Konce války bylo dosaženo až po drtivéporážce německého militarismu. Teprve po této primární podmínce následovalapolitickoekonomická i občanská řešení poválečného uspořádání Německa (rozhodnutíPostupimské konference, statut Mezinárodního vojenského tribunálu vNorimberku). Konec války spatřovaly spojenecké velmoci povždy v bezpodmínečnékapitulaci Německa, Japonska a jejich satelitů, což v žádném případě nelzepřekrýt neurčitostí pojmu "konec války".

První zprávy o podepsáníremešského kapitulačního protokolu poznamenaly ještě týž den civilní i vojenskýživot. V mnoha městech a vesnicích narůstaly snahy o přebírání veřejné moci asprávy do rukou příslušníků domácího odboje i revolučních stráží. Najihozápadní Moravě frontové síly RA viditelně zmírnily svoji palebnou aktivitua očekávaly reakci protivníka na novou situaci. Polní tiskárny sovětských vojskv průběhu 7. května vytiskly a letecky šířily nad frontou provolání maršálaMalinovského k mužstvu a důstojníkům wehrmachtu, aby respektovali kapitulaci apodle vyhlášených podmínek složili zbraně. Současně německé pozice opětleteckou cestou zavalily tzv. propustky do zajetí datované aktuálně rovněž 7.květnem. Na všechny pokusy o nekonfliktní provedení kapitulace německá vojskanereagovala. V době kapitulace v Remeši blokovaly střední Moravu stále divize1. pancéřové armády pod velením generála pancéřových vojsk Walthera K.Nehringa, náležející do skupiny armád Střed pod velením polního maršála F. Schörnera.Nejmladší maršál wehrmachtu, jemuž se pro kruté způsoby potlačování jakýchkolivpochybností o konečném vítězství Říše dostalo nelichotivé přezdívky"Krvavý Ferdinand", stál před svým posledním rozhodnutím.

Večer 7 května 1945 vydal Schörner velitelůmarmád rozkaz, aby příští den, tj. 8. května, vyslali na 10. hodinu pověřenéhoprvního státního důstojníka na jeho velitelské stanoviště ve Velichovkách kpřevzetí důležitých rozkazů. Ve 22.00 hodin si velitel armádní skupiny osobnězkontroloval, zda byl jeho příkaz armádám řádně doručen a v armádních štábechřádně pochopen. Od 1. pancéřové armády odletěl na poradu podplukovníkSauerbruch, zpět přicestoval před polednem a přivezl dva rozkazy. V prvním,písemném, nařizoval Schörnerkapitulaci před spojeneckými vojsky, v tom smyslu i před RA, ještě tu noc v00.01 hodin. Tím formálně vyhověl kapitulaci podepsané v Remeši i Berlíně.Druhý rozkaz vydal pouze ústně a touto formou také požadoval jeho předávánídolů na nižší vojenské části. Konstatoval v něm, že skupina armád Střed splnila"své historické posláni" a současně prohlásil svůj štáb za zrušený aboje za ukončené. Mimoto Schörnerv rozporu s kapitulačními podmínkami (německá vojska měla zůstat stát namístech, na nichž se právě nacházejí, nemají ničit ani zbraně ani jinéprostředky k vedení bojů a přejít do zajetí) nařídil všeobecný masový útěk nazápad, organizovaný podle útvarů, po skupinách i jednotlivě, podle vzniklýchpodmínek. V případě obklíčení mají použít všech prostředků ke svému uvolnění.

Za těchto okolnosti přicházelo vúvahu varování maršála Malinovského, který ve vydaných letácích příslušníkyněmeckých ozbrojených sil uvědomil o tom, že při nerespektování kapitulacepoužije všech svých sil k zasazení zničujícího úderu vůči všem, kdo budou klásti nadále odpor. Později, po válce, komentoval Malinovskij tuto situaci slovy:"Abychom nepřítele donutili složit zbraně, zrychlili jsme tempo útoku anezastavili jsme postup ani v noci." Šéf 1. pancéřové armády gen. W. K.Nehring řešil vzniklou situaci velice svébytně. Na 8. květen dal ještěpřipravit letáky motivované hesly "Dönitz přesídlí do Prahy!" - "Schörner nás dovededomů." - "Kapitulace nepřichází v úvahu!" S odstupem času sámuznal takovou propagandu za falešné chápání skutečnosti. Jeho snaha uchovatbojeschopnou morálku vojáků i za cenu jejich balamuceni, nebyla tak docelaneuvážená a marná. Především chtěl udržet pevné postavení svých tankových sborůalespoň po tu dobu, dokud se sousední 17. německá armáda generála Haasehonepřesune ze Slezska do středních Čech a na jihu 8. armáda generála H.Kreysinga z Dolního Rakouska a jižní Moravy do prostoru českých Budějovic.Jakmile poznal, že za ustupující 8. armádou by mohly do týlu 1. tankové armádyproniknout svazky 6. gardové tankové armády gen, Kravčenka, vydal i on pokyn krychlému úprku na západ.

Ještě předtím, snad na jejichvlastní žádost, uvolnil Nehring ze svazku 1. pancéřové armády 16. a 24.maďarskou divizi, aby jim umožnil samostatné jednání o kapitulaci. Je tonaprosto nepochopitelná představa. V době, kdy Maďarsko už bylo zcela vyřazenoz války, ustoupily na Moravu zmíněné divize, aby po boku Německa pokračovaly vboji. Dezerce byla sice mezi Maďary značná, přesto však obě divize prokázalywehrmachtu dobré služby, zejména při odsuvných manévrech. Maďarští vojácikapitulovali před partyzány a revoluční čs. armádou v okruhu Hlinska. Chováníněmeckých vojsk probíhalo v naprostém rozporu s dohodou o kapitulaci. Jednaknezůstala stát (stehenbleiben) na místech dosažených ve chvíli, kdy se osložení zbraní dozvěděla, jednak nerespektovala dojednání o neničení zbraní amateriálu. Přiznává to i sám autor dějin 6. pancéřové divize; "V noci na9. květen ujížděla 6. pancéřová divize přes Jihlavu na západ, aby se na opačnémbřehu Vltavy vzdala americkým jednotkám generála Pattona. Předtím byly všechnypancéře, houfnice, děla a obrněné transportéry zničeny." Podél cest asilnic zůstávala za nimi rozsáhlá vrakoviště, nejednou opatřená minovýminástrahami.

O tom, jak vypadalo složenízbraní nám zanechali četná svědectví místní kronikáři. Pro ilustraci vybírámepříslušnou pasáž z kroniky obce Drásova u Brna: "S radostí se četly letáky7. května hlásající, že toho dne v Remeši Němci podepsali bezpodmínečnoukapitulaci. Těchto letáků byla plna okolní pole a lesy. V letácích bylonařízeno, aby germánské posádky složily zbraně a v určité vzdálenosti očekávalypříchod vítězných armád. Německý velitel střední Evropy Schörner vydalNěmcům rozkaz, že je převede k Američanům. Proto 8. května nastal zběsilý útěk přesDrásov, kudy projíždělo vojsko od Blanska a Vyškova. Povozy, auta, koně, děla,tanky, pěšáci, všechno prchalo trapem po silně zaprášených silnicích. Útěk předprudkým nástupem Rudé armády byl tak prudký, že silnice nestačila a povozy sirazily cestu po obou stranách silnice po polích. Pěšáci cestou pálili deky,masky, odhazovali ruční granáty, letecké malé bomby a jiné střelivo do příkopů,do polí a do lesa. Poněvadž neměli benzín, osobní auta zapalovali, radiovépřístroje rozbíjeli o zem, zabořená tankovací auta výbušninou trhali, schvácenékoně cestou stříleli. Nejeden člověk, který se stal vědomým či náhodným svědkemtohoto apokalyptického díla, byl zastřelen.

Německým vojenským silámoperujícím východně od Prahy záleželo především, a zcela v souladu se Schörnerovýmipokyny, na hladkém průchodu městem na levý břeh Vltavy a dál na západ. Koncemdubna 1945 ovlivnily vojenskou situaci na stále ještě okupovaných částechčeských zemí zásadní personální změny. Od 25. dubna, údajně po rozhodnutí A.Hitlera, přeneslo vrchní veleni německé branné moci veškeré pravomoci v tomtoprostoru na polního maršála F. Schörnera, a to bez jakýchkoliv výjimek a omezení. Ten pak 5.května podřídil všechny části wehrmachtu, nalézající se v tu dobu v Praze,svému někdejšímu předchůdci gen. Rudolfu Toussaintovi. Ve výkladu všech nátlakůa zájmů ovlivňujících průběh pražského povstání zůstává určující vazba Schörner-Toussaintponěkud zastřena, ačkoliv Toussaint jako hlavní protivník České národní radyvystupoval v roli zmocněnce F. Schörnera. Je naprosto nemyslitelné a nelogické, aby velitelPrahy neměl svého štábního důstojníka na posledním jednání štábu skupiny Středve Velichovkách.

Posledním rozkazům KrvavéhoFerdinanda odpovídá časový sled událostí i jejich interpretace. Toussaintpřichází do sídla ČNR 8. května 1945 před polednem, po formálním rozpuštěníštábu skupiny armád Střed a protože Schörner ve svém posledním písemném rozkazu zavázal svá vojska krespektování kapitulace, nemohl ani jeho pražský zmocněnec jednat jinak. Ofaktu kapitulace nebylo pochyb, namísto ní podsunul `ČNR zdlouhavou debatu o"způsobu provedení formy kapitulace německých branných sil", nebo"o způsobu stažení" vojsk. Není tedy správné, jestliže se i pošedesátiletém odstupu od těchto událostí mluví a píše o Toussaintově kapitulacipřed ČNR. Ta byla už podepsána jindy a jinde. Namísto složení zbraní přijalarada známý kompromis o tom, že odcházející německé jednotky si ponechávajílehké zbraně, které odevzdají v blíže nespecifikované době a v mlhavě vymezenémprostoru. Kapitulační dohoda z Remeše a Berlína ovšem žádné regionální dohody ozpůsobu jejího provedení nepředpokládala a podmínky pro složení zbranivyjádřila dostatečně pregnantně. Tuto kuse nastíněnou realitu nelze žádnýmzpůsobem obcházet.

Po osvobození Brna prožilo válkoutěžce postižené město tři skutečně sváteční dny. Dne 7. května vyšli občané doulic, aby před Novou radnicí uvítali delegaci československé vlády vedenouministrem vnitra Václavem Noskem a ministrem národní obrany gen. LudvíkemSvobodou. O tři dny později se rozneslo krajem, že do Brna zavítá velitel 2.ukrajinského frontu maršál SSSR Rodion Jakovlevič Malinovskij. Od rána proudilyna setkáni s maršálem početné průvody ze širokého okolí. Odhaduje se, že hochtělo uvítal na 50.000 lidí. Bohužel, R. J. Malinovskij do Brna tehdy nepřijela tak se manifestace na Zelném trhu změnila ve vyjádření díků za osvobození ave schválení první poválečné správy města. Maršál Malinovskij se takénezúčastnil Přehlídky vítězů v Praze na Staroměstském náměstí. DelegaceNárodního výboru města Brna mu tam přivezla darem obraz E. Miléna zachycujícípanorama vděčného města. Poněvadž mu nemohla dílo předat osobně, požádala jinépředstavitele RA, aby je přivezli obdarovanému do Moskvy.

O skutečných důvodech maršálovynepřítomnosti neměl u nás nikdo ani potuchy. Většina vojsk 2. ukrajinskéhofrontu byla totiž už na cestě na Dálný východ, aby dodržela spojenecký závazekz Jaltské konference, že SSSR do tří měsíců od skončení války v Evropě sezúčastní boje proti imperiálnímu Japonsku. Tam také směřoval občan Pletněv, cožnebylo nic jiného než krycí jméno generálporučíka I. A. Plijeva, proslavenéhooperacemi jízdních oddílů. Jeho vojáci ponechali koně u nás. Vedlo to začasto khumorným scénám, když spolupracovníci dostali od dobrosrdečných kozáků "napamjať" - koně! Novou jízdu na Dálném východě vybudoval Plijev vsoučinnosti s armádou Mongolské republiky a tak vznikla novájezdeckomechanizovaná skupina. Plijev v jejím čele překonal pohoří Malého aVelkého Chinganu a boje zakončil před branami Pekingu.

Dne 12. května 1945 uvítalo Brnoprezidenta Dr. Edvarda Beneše, který se tu zastavil na své cestě z Košic doPrahy. Mimo oficiální delegace bylo mu představeno i osm amerických letců,kteří byli sestřeleni 17. dubna u Tišnova německým stihačem a zachráněnipartyzány. Do Prahy poté odcestovali společně s prezidentem republiky. Samoměsto Brno leželo v troskách, doprava byla rozvrácena, rozvody elektřiny, plynui vody byly mimo provoz. Ulice na mnoha místech zavalily sutiny zničených domůa lidé měli hlad... Za těchto okolností mladí příslušníci odboje vytiskli vbývalé Rohrerově tiskárně první poválečné noviny. Byl to Předvoj. Tiskařskýstroj samozřejmě uváděli do chodu ručně. A tady také vzniklo heslo, které dalo lidemsměr a cíl: "ROZTOČTE KOLA!"

_________________________________________________________________

               Českomoravskápánev bude kolonizována německými sedláky. Čechy vystěhujeme na Sibiř nebo dooblasti volyňské. Ze střední Evropy musí odejít.

Adolf Hitler 1932

_______________________________________________________________

redakce ing. P. Rejf,CSc                                                     připravilJUDr. O. Tuleškov